Přidat názor k článku Moje mateřská dovolená - nervy v kýblu

Něžně se usmívám. Mám to za sebou léta a věřte, že nebude po letech pevnější dvojice než ti dva co si ted vjiždí do vlasu a berou si hračky.Pár rad co se osvědčily u nás.. A třeba zaberou i na ty vaše.. každý by měl mít SVŮJ KOUTEK, STOLEK, MÍSTO, KRABICI.. alespoň KUS SVÉHO UZEMÍ, KAM TEN DRUHÝ BUDE SMĚT JEN S POVOLENÍM TOHO DRUHÉHO. Každý měl svojí postel,a svou barvu povlečení , nestřídat postele,pokud oba nebudou chtít. Na stejné hračky jsem zespoda psala bud fixem, nebo psala na náplast iniciály / u nás to bylo H jako Honza a J jako Jakub a poznal to i ten dvouletý v pohodě. I kdyby byla stejná hračka, každý měl svoji. / Malý byl trochu demoliční četa v jednom /. Některé hračky byly společné / Lego a knihy a stavebnice / některé byly výlučně jednoho a pujčovaly se se svolením toho druhého..Dokonce měli jeden čas před pokoj / postele co nejdál od sebe a částečně na sebe neviděli / nalepený provázek po podlaze, kde je to moje a kde tvoje a prostředkem území společné. Mladší se vztekal,a museli jsem trohcu přitlačit a být nekompromisní ale starší si oddychnul. A po měsíci, než se i ten mladší naučil, že je to výhodné i pro něj a může taky bráchovi něco nepujčit ,byl nastolen mír a klid zbraní... Nikdy jsem pro malý věkový rozdíl nepoužívala takové to ty jsi starší ustup, ale měřila jsem jedním metrem oběma. Ten mladší to měl asi težší ale je to chytrej kluk a zvládl to. Naučí se to měsíční štěně, tak proč ne dvouletý dítě, co je moje a co ne. A čas jsem dělila. Ted třeba malujeme s tím větším ,tak nás nech, za deset minut / to je až bude ručička tady /budu s tebou míchat těsto..a pokud to člověk dodrží / a vydrží s nervama / všechno se to vrátí...až je mi smutno, jak rychle to uteklo a jak rychle vyrostli. Jesti chcete, napište mi, pošlu fotky...Helena a dva kluci/ 1989 a 1990 /