Petrido,
věř, že nejsi sama. Po čas pětileté mateřské dovolené jsem si sáhla na své dno. Věkový rozdíl mezi našimi dětmi jsou necelé dva roky. Vše začalo, když mladší v cca 8 měsicích začala brát věci, které do té doby vlastnil pouze její starší bratr = začali zvačky a ječení. To mne deptalo snad nejvíce. Mateřská pro mne znamenala pět let nevyspání, pět let neustálé konzumace prášku na hlavu, pět let toho že jsem nikomu za nic nestála. Přišla jsem o své známé, nikdo na mne neměl čas, nikoho nezajímali mé problémy. Manžel, když přišel z práce, tak jsem mu nestála ani za to, aby se se mnou společně najedl. Žádná vlastní seberealizace. Kolikrát jsem už vůbec neměla silu, zalezla do sklepa a brečela. Na tu dobu vzpomínám dost nerada a jsem dost ráda, že své myšlenky oběsit se venku na ořechu jsem rozehnala i přesto, že se dostavovali opakovaně.
A dnes mi snad již nikdo nevěří, že před odchodem na MD jsem byla sebevědomá, udržovaná, inteligentní s dobrým zaměstnáním kde jsem šéfovala 17 lidem. A dnes? Hledám své ztacené a podlomené sebevědomí. Chce to čas. Věřím, že to opět bude zase dobré.
Předchozí