Přidat názor k článku Moje mateřská dovolená - nervy v kýblu

ahoj petrido,
moc děkuju za tvůj článek... zrovna jsem na pokraji nervového zhroucení "vyhnala" manžela s naším dvouletým "beránkem" (jeho znamení:-) ven a zapla jsem si rodinu a úplně mně pohladilo po duši, kolik maminek je na tom stejně jako já a to mám jen jedno dítě... zrovna dáváme šanci druhému mimču se usadit v tom našem blázinci a já jsem se dneska ráno musela zavřít do ložnice a brečet nad tím, co to bylo za nápad, když nezvládám ani to jedno dítě...můj syn byl jako miminko naprosto zlatý, ale teď přišlo vztekací období a já si s ním nějak nevím rady :-(( zrovna dneska jsme vyrazili ráno pro snídani, že uděláme tátovi radost a dopadlo to tak, že jsme vzbudili celý sídliště, manželovi jsem sice dotáhla snídani, ale s ní i řvoucí svíjející se dítě a hysterickou manželku, není to ideální sobotní ráno? :-)))
no, ale jinak musím souhlasit s mili, je to o přiznání si práva na svou autoritu, s čímž já stále bojuju, moje rodiče byli hodně autoritativní a já se bojím, abych to nepřehnala jako oni a zároveň se bojím, abych samou benevolnecí syna nerozmazlila a ještě jsem si ty hranice ani neujasnila sama v sobě a tak to pak takhle dopadá...
a ještě jeden příspěvek mi přišel super (teda všechny kromě jardových:-))), ale tenhle jeden mně oslovil a to je" vybít vztek", prostě když to přijde, tak nedržet to v sobě, ale fakt si třeba zakřičet, pomáhá to moc... dítě bývá sice v šoku a občas to obrečí, ale já se tím uklidním a tím i on... jen nevím, jak to udělat, abych nemusela ječet v poslední době od rána do večera :-))
každopádně díky za tvůj článek, myslím,že člověk se prostě musí čas od času přesvědčit, že v tom není sám, kdo má pocit, že to naprosto nezvládá a přitom by si tolik chtěl tu mateřskou UŽÍT:-)))