Přidat názor k článku Moje mateřská dovolená - nervy v kýblu

samozřejmě kývu s úsměvem hlavou, protože to dobře znám (mám kluky dva roky od sebe), ale tuhle dobu už mám za sebou. Nicméně úplně se s článkem ztotožňuji, autorka není sama, jak svědčí všechny příspěvky, a to je dobře, že se člověk necítí jako ufoun, že všichni mají hodné děti, jen my taková divoká zlobidla...:o)
Ale proč tu píšu:
Napadlo mě, jak tu řešíme dvě malé děti. Jak to dělali před sto lety? Každé dva toky nové dítě, něco takového se neřešilo. Maminky se svým dětem nikdy tolik nevěnovaly, jako tyhle poslední generace! Trápíme se tím, že nemáme dostatek času na každé dítě zvlášť a že by se jedno mohlo cítit ukřivděně, a jestli neutrpí jeho křehká dušička, když nepřiběhnu kdykoliv si zavolá...
Jak to dělají mamky s pěti, sedmi dětmi? Později už se může starší věnovat mladším. Ale než je vypiplá z nejhoršího?
Před pár lety jsem potkala manžele, za ruku si vedli asi tříletá dvojčátka-holčičky, a v kočárku vezli další dvojčátka (holka a kluk). To je nadělení.
Asi to chce organizační schopnost a na některé věci "házet salám". Já jsem taky za ty roky (a to mám jen dvě děti) na leccos otupěla, a zasahuji, až teče krev. Člověk musí ochránit i své duševní zdraví, vždyť na co by pak dětem byla zhroucená máma "na prášky"? :o)
Tak přeji všem pevné nervy!