Přidat názor k článku Jedna smutná rodina a dvě špatné možnosti volby

Johanko,
s tím probíráním s dětmi bych byla skeptik. Děti v tomto věku nepoplácají rodiče po rameni, neřeknou "však my to chápem", ale budou maximálně chtít zachovat status quo... který se teď možná zdá být bezbolestný, faktem ale je, že dlouhodobě je to z bláta do louže.
Těch pouhých deset dvanáct let mi přijde jako dost dlouhá doba na to, aby se člověk užíral nefunkčním vztahem a obětoval vlastní život.
Kdyby moje máma měla po rozchodu s tátou deset let držet basu a hrát si na "nic se neděje", pravděpodobně zůstane sama, frustrovaná, fixovaná na mne jako důvod proč to všechno podstoupila. Ona ale udělala tu tlustou čáru, od táty jsme se odstěhovaly (i když jsme zůstali v jednom městě)... a našla si muže, který nás chtěl obě, se kterým v 29 letech založila novou rodinu (mají i dvě další děti, tedy moje sourozence, které já mám moc ráda), která je funkční a jejich manželství trvá 22 let.
No a taky si myslím, že menší dítě (mně bylo 6, čili přibližně jako Lucčiným dětem) se s případným novým partnerem své mámy nebo táty líp sžívá a smiřuje, než patnáctiletý puberťák, který má dost práce s vlastními hormony, a do toho "jej ještě matka zradí tím že si přivede nějakýho cizího chlapa".

Tedy tím rozhodně neprohlašuju, že při prvním mráčku je nutné a vhodné prchat ze vztahu... ale pokud všechny snahy a naděje skutečně selžou, tak je podle mne lepší jít dál.