Přidat názor k článku Adopce mi téměř zničila život

Kdysi jsem byla velkým zastáncem adopcí. Taky jsem si představovala, jak si člověk vezme z kojeňáku slaďoučké miminko, a když mu ze sebe dá to nejlepší, co může, vyroste z něj skvělý, hodný člověk....
Bohužel, realita je úplně jiná. Nevzala jsem si dítě z kojeňáku, vzala jsem si muže, který byl jako malé dítě adoptován.
Jeho noví rodiče (oba velmi vzdělaní, on SŠ učitel) mu ze sebe dali maximum. Lásku, trpělivost, ale i důslednost, pevnou ruku..... prostě snad vše. Věřím, že jen díky nim je můj muž tím, čím dnes je, je velmi chytrý, šikovný, vystudoval SŠ (na vysokou pak už nešel snad kvůli mně). Nicméně, musím konstatovat, že v něm bohužel zůstalo i to původní, co mu stihli předat jeho biologičtí rodiče. Je nevyrovnaný, má skony k alkoholu, kouření, neumí hospodařit s penězi, je sobecký. Neumí se chovat ani k našim dětem. Je jako by rozdvojená osobnost - jednou milý, hodný, chápavý a milující, vzápětí naprosto neschopný lásky, zahleděný jen do sebe, zajímají ho jen jeho vlastní potřeby. Nikoho nepotřebuje, ke každému se tak taky chová, je samotář. Vzápětí však opět ke všem silně přilne a vyloženě nasává lásku i blízkost.
Jsme spolu už skoro 20 let, stále ho miluji, ale jednoduché to s ním není.

Co jsem tím chtěla říct - že i když dáte těm dětem maximum toho nejlepšího, nikdy z nich nebudou "normální" lidé. Nesou si to bohužel v sobě... nemůžou za to, asi to ani nedokáží ovlivnit. Prostě to je v nich a veškerá snaha nových rodičů je vlastně téměř k ničemu....