Adopce mi téměř zničila život

Dva týdny po narození mi zemřela dcera, miminko s rezavými vlásky. Bylo mi 28 let a pořád jsem doufala, že se nám podaří mít další dítě. Dozvěděli jsme se, že jsme s manželem nositeli vzácné genetické poruchy. Ale dítě bychom mohli mít každý s jiným partnerem. To jsme vyloučili, takže jsem několikrát podstoupila umělé oplodnění, ale neúspěšně.

Dlouhá doba čekání

Nedovedli jsme si představit, že budeme žít bez dětí, a rozhodli jsme se pro adopci.

Podali jsme si žádost a asi za půl roku nás kontaktovala sociální pracovnice. Protože bylo nutné zjistit, jestli jsme vhodní kandidáti, museli jsme vyplnit několik formulářů, dotazníků, vyžádat si posudek z místa bydliště, v zaměstnání, od lékaře. Docházeli jsme na sezení s psycholožkou, která posuzovala můj vztah s manželem, a na závěr jsme podstoupili psychologický test. To vše trvalo asi rok. A pak se nedělo vůbec nic.

Děvčátko s rezavými vlásky

Přes známého lékaře jsme získali kontakt na dětský domov v Ostravě a domluvili si návštěvu u tamní psycholožky. Hodně se nám věnovala, ale legislativa jí svazovala ruce. Když viděla, jak jsem zoufalá, přinesla mi ukázat jedno z dětí, osmiměsíční holčičku s rezavými vlásky.

Brali jsme si ji na víkendy a Vánoce a za necelý rok se podařilo nemožné. Alenka u nás zůstala. Protože v domově věděli, že bychom si vzali ještě jedno dítě, volali nám, zda nemáme zájem o chlapce, kterému byly něco přes dva roky. Alenka mi dávala zabrat, takže jsem byla proti. Nakonec mne ale zlomil manžel a přišel David. První týdny s oběma byly těžké. Alenka se s novým prostředím vyrovnávala po svém - záchvaty vzteku, které přerůstaly do krátkého bezvědomí. Několik let byla v péči dětského neurologa. Nebyla jsem na to připravená, nic nezabíralo, ale postupem času jsem to zvládla.

Dnes je Alenka pohodová holka do nepohody. Ráno vstane a okamžitě brebentí a zpívá si. Je hodně citlivá a soucitná. Stále ji ale ovládá panický strach z toho, že zůstane sama. Nehne se od nás na krok. Když někam jdeme, drží se křečovitě za ruku.

David si ubližoval

S Davidem byly začátky přímo hrozné. První noci jsme nespali. Jakmile jsme ho dali do postýlky, začal vyvádět tak, že jsme se báli, že ji rozláme. Usínal pod postelí, naříkal jako poraněné zvířátko. Každá procházka byla utrpení. Vždy chtěl jít na opačnou stranu než my, trucoval a vztekal se. Když jsme mu v něčem nevyhověli, dostával takové záchvaty vzteku, že se to nedalo vydržet.

Už z dětského domova jsme si jej brali s odřenou hlavou, protože bouchal hlavou o koberec. Doma to pokračovalo, takže jsem mu kolem postýlky ušila molitanové polstrování, aby si neublížil. Vždy před usnutím bouchal hlavou o matraci nebo s ní kýval do stran, neuvěřitelně křičel a nebylo možné ho nijak utišit. Odstrkoval nás, byl agresivní.

Chybné předpoklady

Dětem je teď jedenáct let. Alenka je v pohodě, i když školu zvládá průměrně. David je v péči psychiatra, bere léky a má potíže s chováním ve škole. Děti mezi sebou nemají hezký vztah. Dcera otevřeně říká, že chce, aby David odešel. David nás buď nenávidí tak, že s námi odmítá komunikovat a vyhrožuje odchodem, nebo nás miluje tak nepřirozeně, až je to nepříjemné. Dvakrát mi vzal peníze.

U Alenky nás upozorňovali na to, že z ní nic pořádného nebude, že bude hloupá, protože jí rodiče neměli co předat. Ukázalo se, že to není pravda. Naopak, Davida nám prezentovali jako šikovného, chytrého, bezproblémového kluka, s nímž nebudou žádné starosti a problémy. A je to zcela jinak…

Nelituji toho

Adopce mi vzala iluze, s kterými jsem do ní šla. Nevěděla jsem, že to bude tak těžké. Vzala mi i zdraví. V důsledku velkého psychického tlaku, hlavně kvůli problémům s Davidem, mám teď i já psychické a jiné zdravotní potíže. Jednu dobu se zdálo, že mi adopce vezme také manželství. Všechny starosti se promítly do našeho vztahu.

Lituji, že při sezeních s psycholožkou nikdy nepadla zmínka o úskalích, která adopce přináší. O tom, že sžívání se s dětmi může trvat dlouho, může být hodně těžké a bolestné. Představovala jsem si to jako ve filmu - teď budeme všichni šťastní a spokojení. Realita je samozřejmě jiná. A já mám pocit, že pořád selhávám a nejsem dost dobrá matka.

Přesto nelituji, že jsme se rozhodli vzít si děti z dětského domova. Je to velká výzva a hlavně běh na dlouhou trať. Sebemenší pokrok u našich dětí je neuvěřitelně vydřený. Protože zdědily povahové vlastnosti po „svých“ rodičích, naší výchovou můžeme ovlivnit jen malou část jejich osobnosti. Přestože to vím, pořád se o to marně snažím.