Re: Sosane

Díky za aspoň nějaké zastání. Hodně jsem o tom přemýšlel, co jsem sem napsal a proč jsem to vůbec napsal. Nakonec mi přišla nejlepší rada od Milady, abych se věnoval programování, utužování vlastního zdraví a vůbec jiným činnostem než psaní sem. Nemá smysl se bavit s někým, kdo o takovou debatu nestojí.

Na druhou stranu diskuse je tady proto, aby se diskutovalo a lidé se tak mohli obohatit o názory jiných. Názorů, jako je ten můj tady moc nebylo, tak jsem ho sem napsal. Na reakcích je trošku překvapivé to, že prakticky nikdo se nebaví k věci, ale jen uráží toho či onoho autora ať už za projevený názor nebo za použité výrazy. To druhé je obvzlášť těžko pochopitelné, poněvadž od začátku tvrdím, že rodičovství není pro slabé povahy. Stačí, když vám tříměsíční miminko onemocní chřipkou, má přes čtyřicet, dýchá jak uhnaný pes a vy nad ním ve tři ráno stojíte a radíte se s pohotovostí po telefonu, co přesně dělat. A to je ještě relativně banální problém - zahřívací kolo pro další rodičovské zážitky. Třeba když vám ještě v porodnici řeknou, že vaše čerstvě narozené miminko bude odkázáno na umělou ledvinu a čekat na dárce na transplantaci - to je nářez! (Naštěstí to pak nebylo tak zlé). Nebo jen namátkou, třeba vážnější úrazy, které přicházejí nečekaně, jak blesk z čistého nebe. To všechno vás prostě utužuje do té míry, že nazvat dlouhodobě nemocné dítě "chcíplotinou" (cituji Miladu, kterou by to mohlo urazit paradoxně nejvíc, a přesto tento výraz bez uzardění použila) nebo dítě s běžným způsobem nezvladatelnými projevy chování "spratkem" není nic hanlivého, je to pouze výstižné pojmenování reálného stavu. Stavu, který člověk-rodič prostě musí brát jako fakt a dělat s tím co nejlepšího umí. Ono vysedávat s takovým dítětem po psychologických poradnách a případně přitvrdit i na psychiatrii není žádná kratochvíle - ale co počít, když situace to prostě vyžaduje? To poslední mě zatím (musím zaklepat) ještě nepotkalo, ale kdyby to bylo nutné... Celá tato šílenost - rodičovství - má jednu obrovskou výhodu. Člověk si při ní sáhne skutečně na dno svých možností a opravdu hmatatelně pociťuje takové věci, jako je smysl života či alespoň vlastní užitečnost. Žije prostě na plné pecky a dokáže si pak vychutnat krásu těch chvil, kdy zrovna není žádná pohroma a věci jdou normálně tak, jak jít mají. A nemusí přitom cestovat na exotické dovolené a nakupovat poslední výstřelky techniky, protože (i když na to vesměs nemá) to prostě nepotřebuje, neboť obyčejný všední den normálně doma je přece tak krásný!

V čem se věcne neshodneme je názor na to, jakou měrou za potíže adoptovaných dětí mohou samotné ústavy a jakou zanedbávání jejich původních rodičů (a zděděné vlohy), které mělo za následek to, že se do ústavu vůbec dostaly. Nemyslím si, že by jim (v porovnání s tím, odkud přišli) v těch ústavech zas až tak ubližovali.

Na druhou stranu, když se na to podívám z pozice toho dítěte, tak je jasné, že prostředí tam a prostředí v nějaké průměrné rodině je nebe a dudy. V nejútlějším dětství potřebuje mimino především bezpečí, něhu a blízkost rodiče. V pozdějším věku pak normální nedeformované okolí, které pozoruje, napodobuje a odpozorované vzorce chování pak používá ve vlastních souvislostech. (Jak roztomile vám dítě vynadá s použitím vašich vlastních nadávek, kupříkladu). Co může v nějakém ústavu odpozorovat? Z toho pohledu je adopce evidentně v zájmu dítěte. Jistota však je, že adopcí člověk bere za své dítě, které už má něco za sebou a to patrně ne něco zrovna dobrého a tudíž by měl počítat s tím, že jeho rodičovství bude s největší pravděpodobností náročnější. Proto mě zde dříve publikované názory, že adopce je pro rodiče vlastně "výhodnější" než vlastní dítě, jednoduše vytáčejí. (Zarezonování se vzpomínkou na tento příspěvek bylo určitě jedním z důvodů, proč jsem první příspěvek napsal). Myslím, že vždycky to bude těžší a je tedy třeba s tím počítat. Pokud náhodou ne, lze hovořit o velikém štěstí.