Přidat názor k článku Adopce mi téměř zničila život

Čím starší dítě si z ústavu vezmete, tím více problémů je. A na rozdíl od pisatelek si myslím, že se na tom nepodepisují pouze původní rodiče (alkoholismus, agresivní sklony atd.), ale právě i ten ústav. Pracovala jsem v diagnosťáku a musela jsem pryč, nešlo to, dnes pro tyto děti dělám jen tábory, jinak mi z toho prostředí bylo strašně smutno. Děti tam byly přivezeny špinavé, zanedbané, dostaly materiálně dobrou péči, ale k nikomu se nedalo přilnout psychicky. Jen si pěkně pohrály s jednou tetou, už jí končila služba a nastupovala druhá, nemluvě o tom, že ne každá teta si s nimi hrála a povídala - byly také, které je raději posadily před televizi. Jen se sžily s nějakým dítětem, už muselo pryč - ať k pěstounům (vzácně), nebo někam do dětského domova. Jen se sžily s prostředím, už šly samy do jiného někam do děcáku. Nemluvě o tom, že sourozenci byli děleni třeba i zvlášť a kolik děcáků prošli, většinou ne jeden, ale aspoň dva. Pocit zbytečnosti a opuštěnosti je u těchto dětí obrovský a vlastně se nedivím, že v dospělosti mají problémy s citovým životem a mívají děsivé puberty. Jediným řešením je podle mne stálá pěstounská péče a pevná ruka někoho, komu může říkat "táto" a "mámo". Moc děkuji autorce článku, že takové děti přijala, kdyby v domově zůstaly, dopadly by daleko hůř. S klukem je to asi moc těžké, ale psychické problémy se objevují i u vlastních dětí, tak moc přeju, ať se to upraví, třeba to bude po pubertě lepší. Když vidím, s jakou pompou se vybírá na konto dětských domovů, mám jen vztek - kdy se budou stejně podporovat i pěstounské rodiny a normální model života v rodině?