Je mi líto těch dětí, co prožívají dětství v kojeňáku, taky si myslím, že je to poznamená víc, než geny po rodičích. Já mám dvě vlastní děti a taky jsem z nich někdy " na prášky". A co z nich vyroste nikdy nemůžu vědět, přestože se snažím je dobře vychovávat. Autorce přeju hodně trpělivosti, dělá všechno určitě nejlépe, jak může a víc už udělat nemůže. Možná by to lépe zvládala, kdyby tyhle problémy měly její vlastní děti (ale to asi každý). Je to určitě těžké.
Myslím si, že by hodně pomohlo, kdyby se u adopcí všechno zbytečně neprotahovalo a do rodin by se dostávala už malá miminka.Bůhví, jak se s dětmi v ústavech zachází a co všechno už si musely prožít.
Předchozí