Přidat názor k článku Adopce mi téměř zničila život

Souhlasím s "osvojitelkou" a s dalšími příspěvky, které mluví o tom, že je strašně důležité, proč člověk do adopce vstupuje. I já bych asi s trochou úsilí mohla mít biologické dítě a mám osvojené sourozence, kteří k nám přišli jeden jako batole a jeden jako předškolák. Nevím, jestli je to dětmi, nebo námi, ale my si myslíme, že naše děti jsou ty nejlepší na světě a trošku nás rozčiluje, když nám někdo hned, jak se o adopci dozví, začne vyprávět hrůzostrašné příběhy "jedné své známé" a ptá se, jestli se nebojíme. Děti, které se narodily nechtěné a první dny života prožily v ústavu, mohou mít různé problémy, dokonce i ty, které byly osvojené jako miminka. Bohužel to náhradní rodiče často přičítají genům a neřeší to. Jenže na mnoho problémů už existuje odpověď - chce to ale vyhledat psychologa, který něco ví o NRP (pozor, to zdaleka není běžné) a hledat třeba i na internetu. Zdá se mi, že David z článku Adopce mi zničila život může mít tzv. "poruchu citové vazby", což není u nechtěných dětí neobvyklé. Vůbec nevím, kolik psychologů o tom ale ví, nicméně v zahraničí na to existují odborníci a na internetu je spousta informací. Co je však nejdůležitější - dá se s tím pracovat. A fakt to nemá nic společného s geny, já bych na ně tak nespoléhala. Je docela běžné, že se vlastní děti liší jak od sebe tak od rodičů - ať už v tom dobrém (jediné dítě v rodině, které vystuduje) nebo ve špatném (takové ty černé vrány). Adopce fakt není pro každého, ale vedle těch nešťastných rodin existují i rodiny, jejichž příběhy jsou šťastné.