Přidat názor k článku Adopce mi téměř zničila život

Tak jsem dočetla reakce na článek a je mi z toho poněkud smutno. Já bych si nedovolila takto hromadně odsoudit rodiče dětí, které jsou v ústavech. Nemohu přeci soudit někoho, o jehož minulosti a osudu nic nevím. Co se genů týká, před několika lety k nám do rodiny přišli tři biologičtí sourozenci. Mají stejné rodiče, stejně jsou každý zcela jiný a platí na každého něco jiného. V ústavu strávili téměř čtyři roky, předtím je rodiče v původní rodině i týrali, začátky našeho soužití nebyly vždy jednoduché, ale po těch letech opravdu nelituji, že k nám přišli. Později jsme si přivedli domů ještě holčičku s mnoha problémy, divokou, s tím, že krade a lže. Ale pokud porozumíte tomu, proč je dítě takové a proč některé věci dělá, najdete i klíč k tomu, jak mu pomoci se s minulostí vyrovnat. Podle mě to chce otevřenost vůči těmto dětem, trpělivost a porozumění. A stále je utvrzovat v tom, že my jsme ti, na které se mohou spolehnout a kteří je přijímají takové, jací jsou. To však neznamená, že vždy souhlasíme s jejich chováním a vše jim dovolíme. Dítě, které přijímám do své rodiny bych vrátila v jediném případě. Kdybych byla přesvědčena, že je to v jeho zájmu. Nejstaršímu z mých "cizích" dětí je sedmnáct, nejmladší devět. Není to vždy jednoduché, ale dokud mě budou potřebovat a chtít, vždy tu pro ně budu.