Přidat názor k článku Adopce mi téměř zničila život

Tak přesně toto jsem chtěla napsat já, ušetřila jste mi práci.Tady v těch diskuzích někdo napíše svůj subjektivní pocit a ostatní se pak na něj sesypou jak supi....

Přidám jen osobní zkušenost. Své vlastní děti mám 3 a rozhodnutí přijmout synovce do rodiny nebylo rozhodně motivováno potřebou uspokojit své rodičovství. Nastala ale taková situace v rodině, že syn mé sestry, který měl problém s učením, vztahy,agresí,útěky, záškoláctví atd. se dostal do diagnost.¨ústavu, odkud si ho má setra již nechtěla vzít, neboť si s jeho výchovou nevěděla rady, musela by se mu ¨věnovat více, než chtěla atd. a jeho čekal život ve výchovném ústavu.Já s manželem jsem si ho vzala do péče tzv. třetí osoby, což je stejné jako osvojení, jen má synovec styk s rodiči a my dostáváme od nich alimenty.

Jsem vzdělaná v oboru soc. práce, v ústavech jsem pracovala,jsem zvyklá na velikou fyzickou i psychickou zátěž, protože můj první syn je těžce zdrav. postižený, rukama mi prošlo spousta dětí, když jsem učila.Přesto jsem i já někdy zaskočena problémy, které se synovcem máme. Víme do čeho jsme šli a šli jsme do toho zcela dobrovolně. Chci jen říct, že bylo naivní myslet si, že když dáte dítěti lásku (které mělo nedostatek), seběvědomí(které nebylo žádné), ukážete mu hodnoty, model rodiny. Geny, inteligence a předešlá výchova, či spíše nevýchova zahrnuje velkou část osobnosti, kterou my můžeme v jeho 12ti letech
ovlivnit jen zčásti.