Přidat názor k článku Adopce mi téměř zničila život

Ani mně se nelíbí negativní reakce proti autorce. Zaznělo tu hodně názorů a zkušeností, mnohé mě zaujaly a přemýšlím o nich. Nemám ani vlastní děti, ani adoptované, výchova je pro mě teoretický pojem. Samozřejmě zatím netuším, jestli někdy budu (moci) mít nějaké děti a jestli i pro mě jednou nebude otázka adopce aktuální. Přesto si spíš myslím, že bych děti neadoptovala. Mám pro to hodně důvodů, které nemá smysl do podrobností vyjmenovávat – protože adopce je bezvýhradně osobní rozhodnutí závislé na každém z nás a jeho důvodech, ale přiznám otevřeně, že mezi moje důvody patří mj. známý fakt, že krev není voda. Padlo tu, že geny:výchova jsou v poměru asi 40:60; já jsem se tedy učila něco jiného – prý až 80%. Ale to neznamená, že bych všechny děti z DD házela do jednoho pytle, takže dávám za pravdu těm, co napsali, že v podstatě každý najde ve své rodině aspoň jednu černou ovci klanu nebo minimálně nějakého nestandardně se chovajícího příbuzného a ještě to nutně neznamená, že půjde ve svém životě v jeho šlépějích. A úplně stejně může mít dítě z DD třeba prima tetičku na světě a zrovna se potetí! No a pak ty životní zkušenosti taky dělají hodně a když se všechno sejde jako zámek a klíč, tak z toho může být docela slušná katastrofa i při výchově vlastního dítěte. Ale kdybych se sama sebe snažila přesvědčit, že všem nebo aspoň většině dětí z DD zemřeli slušní a láskyplní rodiče a okolo nebyl nikdo z rodiny nebo přátel, kdo by se o takové dítě postaral, připadala bych si jako pštros strkající hlavu do písku. On mi samozřejmě nikdo nezaručí ani vlastní bezproblémové dítě, ale je fakt, že šance, že dítě z DD bude problémové – ať už vlivem DNA, prožitými traumaty nebo obojím – je bohužel větší, a proto říkám: růžové brýle pryč a rozum do hrsti víc, než při jakémkoli jiném rozhodování.

I na mě článek působil jako subjektivní zkušenost (a záměrně se vyhýbám hodnocení autorky, jejího psychického stavu nebo úmyslů pro adopci), kterých je zrovna na tomto serveru celá řada - viz třeba ty kontroverzní porodní příběhy – pro mě jsou to taky jen subjektivní zážitky. Nebo tu byla zkušenost jedné pisatelky, která má mentálně postiženou sestru – taky subjektivní zkušenost, která se zvrhla v trapnou při o „vědecké termíny“. Tato témata však považuji za zajímavá a jsem ráda i za ty sdělené negativní zkušenosti. Kdybych sama byla v situaci, kdy bych adopci zvažovala, tak bych určitě chtěla slyšet i tyto příběhy, protože adopce je důležité rozhodnutí, a pro ta dospělý a rozumně uvažující člověk potřebuje informace. A nepochybuji, že si každý dokáže v hlavně udělat z toho všeho, co se dá na Internetu najít, nějaké resumé. Můžeme se tady samozřejmě donekonečna přít, jestli je ten příběh pravdivý nebo vymyšlený – jenže to bychom se mohli hádat i u těch pozitivních příběhů. JEDNA PANÍ může totiž povídat příběhy s happyendem.

A líbila se mi moc myšlenka, že když už dítě z DD rodiče vybírají, musí se dívat na to, jestli je jim sympatické a milé. Jenže někdo se bojí říct NE, nebo je mu to blbé, a pak to dopadá podobně jako s Davidem z příběhu. Člověk nespasí svět tím, že se bude snažit chovat ideálně, potlačí svoje pocity ve prospěch toho, co je některými lidmi označováno za „správné“. Nedávno jsem slyšela názor, že opravdu dospělý člověk dělá jen to, co je dobré pro něj. Asi proto, že následky svých rozhodnutí si v konečné fázi stejně neseme sami.