Přidat názor k článku Adopce mi téměř zničila život

Mila Lizo,
jeste jednou k memu i Vasemu prispevku.Jak
jsem psala,ja sama mam biologicke dite-syna,
ktery prekrocil hranici dospelosti.Cely zivot
jsem se proto snazila ho vychovavat jak jsem
najlip umela,brala jsem ho jaky je.Vzdy vedel,
ze muze prijit s jakymkoli problemem,nikdy ho
nebudu ponizovat,nebo mu vycitat jeho"povahu".
Myslim si,ze je "rovny"mlady muz,na ktereho se
ostatni mohou spolehnout.Dela mi povetsinou
radost,nejen svym studiem,ale obecne pristupem
k zivotu.To jen k Vasi pripomince,ze snad svuj
nazor na adoptivni rodice zreviduji,az budu mit sama deti...
Dale k me "idealizaci"biologickych rodicu-
vychazim z faktu,ze se nas dobrovolne vzdali.
To je vec,kterou ja jako matka chapu tezce.
Postupem casu nas chteli vyhledat,ale nase
zmenena prijmeni a hlavne krestni jmena jim
hledani prodlouzila.Po roce 1989,bylo mozno
nahlednout do matriky daleko volneji,tak jsme
byly kontaktovany pozdeji.Dali nas k adopci
ci osvojeni nezrusitelnemu,takze na nas pre-
stali mit jakykoli narok.Mohu jen objektivne
posoudit,v jakem prostredi vyrustali nasi dva
biologicti bratri-v prostredi daleko vice
tolerantnim,bez neustaleho vineni a predha-
zovani jejich cinu a povah.Byli proste brani,
takovi,jaci byli a vyrostli z nich normalni
lide,bez pocitu menecennosti,se kterym jsem
se ja se sestrou vyrovnavala dlouho a tezce.
Samozdrejme jsem rada,ze jsem byla adoptovana
se svou sestrou dohromady a mohly jsme prozit
detstvi spolu v "relativne"normalni rodine.Muj
prispevek mel za cil jen nastinit druhou stra-
nu adopce,nebot ta je podle me vzdy"sazkou do
loterie".A v loterii prece kazdy nemuze byt
vyherce...