Přidat názor k článku Adopce mi téměř zničila život

Ahoj Lucko, nedá mi nereagovat na Tvoji podle mě příliš emociální reakci. Z článku autorky jsem na rozdíl od Tebe rozhodně nenabyla dojmu, že háže všechny adoptované děti do jednoho pytle, a že adopci rozhodně nikomu nedoporučuje. Také máme s adopcí zkušenost, naštěstí tu nejlepší, a díky tomu mám spoustu známých, co také adoptovali dítě. Naše zkušenosti jsou velmi rozdílné od dobrých až po podobné jaké autorka se synem popisuje. Já jsem přesvědčena, že pokud člověk popisované problémy sám nezažije (a to ať s dítětem adoptovaným či biologickým), nedovede opravdu pochopit, jak to musí být těžké, psychicky náročné a mnohdy jistě vedoucí k myšlenkám, jestli byla adopce dobrý krok. A jsou tací, kteří by se to ani zvládnout nesnažili a dítě vrátili zpět. Mimo to mi připadne, že chyba je též na straně dětského domova, protože se domnívám, že takové problémy se u dvouletého dítěte již daly diagnostikovat a měli na ně být budoucí rodiče připraveni, aby si dobře promysleli jestli jsou schopni je zvládnout (i když znovu opakuju, co to obnáší zjistíš až když to zažiješ). Takže já článek autorky chápu spíš jako upozornění pro budoucí osvojitele, aby zvážili velmi dobře své rozhodnutí, protože může přinést opravdu velké problémy (a opravdu nikdy pořádně nevíš, co si s sebou dítě nese, jaké bylo těhotenství matky, jestli kouřila atd.) a také ho beru jako snahu podělit se s někým o svém trápení, ale vlastně i radosti a velmi si jí vážím za to, že to nakonec přece jen zvládá a nevzdala to. A nám všem ostatním, co již adoptovali nebo se na to chystají přeju, aby byli tak šťastní jak je naše rodina.