Přidat názor k článku Adopce mi téměř zničila život

>>Když ale čtu takovýto článek říkám si jak to, že maminku nikdo na podobné problémy nepřipravil? Jak je možné, že dojde k takovému zklamání? Proč nějaký odborník - psycholog nebyl schopen odhadnout k čemu dojde?<<

No a to je právě jeden z průšvihů našeho systému péče o ohrožené děti. Jak už tu bylo řečeno, těmi psychotesty, které se u nás používají, dokáže projít každý aspoň průměrně inteligentní psychopat či pedofil, natož žadatelé, kteří "jen" nemají zpracovaná vlastní trumata (neplodnost, smrt dítěte apod). S výsledky testů se stejně už dál nepracuje. V tzv. přípravě na rodičovství (mnohahodinový povinný kurz) se dozvíte, jak léčit spalničky, ale o poruše citové vazby, kterou trpí v různé míře prakticky VŠECHNY děti z ústavů, vám neřeknou skoro nic. O tom, že by se s osvojiteli a pěstouny dál pracovalo dokonce po přijetí dítěte, se nám může jenom zdát. K pěstounům aspoň dvakrát ročně přijde na kontrolu sociálka, ale můžou si gratulovat, když to je rozumná osoba, neprohlížející prach na knihovně. Osvojitelé "dostanou" své vytoužené miminko a sbohem, starejte se, však je vaše vlastní i podle rodného listu. Jakmile se objeví "nečekané problémy" = ve skutečnosti celkem předvídatelné nestandardní chování či psychický stav, náhradní rodiče mají náhle pocit, že ve výchově nejspíš strašně selhávají - vždyť jejich přátelé žádné takové problémy s dětmi nemají?! Radši o tom nikde nebudou mluvit, co kdyby jim jejich vymodlené dítko sociálka zase sebrala! A neřešené (nebo řešené bez pomoci odborníka) problémy narůstají, s dítětem je to stále horší a horší - a to budou určitě ty geny po těch smradlavých, asociálních rodičích...