Přidat názor k článku Adopce mi téměř zničila život

Ahoj Iaeelo,moc by mě zajímalo, proč teda doktoři neznají žádnou 100% účinnou metodu, jak s tím pracovat či předcházet, když se to vyskytuje docela často (vím z okolí i od naší dr. neuroložky).
Taktéž známe ten pocit, kdy vidíš dítě skoro "odcházet". Stalo se nám to několikrát, a to dost hustě. Nezapomenu, když jsem byla s mamkou, synovcem a synem na chatě v lesích, totálně mimo dosah tel.signálu, sousedi zrovna žádní, nejbližší město 15 km daleko a já jediná kdo umí řídit auto. V ten moment jsem ovšem oživovala malého a navíc jsem byla tak mimo, že bych auto ani nenastartovala, a když jo, určitě bych to píchla do prvního stromu, jak jsem se klepala. Malej už skoro tuhej, propnutej v křeči, sliny z pusy, úplně fialovej. Nic nezabíralo.
Ta BEZMOC, že i kdyby máma oživovala místo mě (stejně by to nedala, tak byla mimo sebe hrůzou) a já řídila, tak než se někam dostaneme, trvalo by to nejmíň 15 minut, což je v takové situaci doopravdy NESKUTEČNĚ dlouhá doba.
Nakonec se nám to nějak povedlo, ale okamžitě jsme se sbalili a jeli domů a i potom jsme nějakou dobu měli strach takhle někam jezdit.
No prostě, ještě půl roku potom jsem každý večer usínala a měla před očima malého obličej, jak je celý fialový. A tenhle zážitek ve mně určitě zůstane napořád. Nepřeju nikomu.
Tak zatím ahoj a co nejmíň vztekacích scén přeji všem.