Přidat názor k článku Adopce mi téměř zničila život

Krásný článek - od srdce a ze života, ovšem diskuse k němu (bohužel) vcelku dle očekávání. Dovolím si podotknout toto: Nikdo by dobrovolně nestal rodičem kvůli tomu, aby měl doma nevychovatelného spratka, který bude mlátit hlavou o zeď, podpalovat dům a nenávidět a bít všechny okolo, rodiče a sourozence nevyjímaje. Každý se snaží tomuto předejít už kupříkladu nechlastáním v těhotenství a pečlivou citlivou péčí od nejútlejšího věku. I tak má určitou pravděpodobnost, že i kdyby byl zlatej a diamantovej a přečetl všechny příručky o výchově a byl ten nejláskyplnější, bude z jeho dítěte takový spratek. Toto všechno se dělá právě proto, aby se tak nestalo a jeho dítě mohlo prožít víceméně spokojený život dle svých vlastních vloh a zájmů, aniž by příliš trápilo svoje okolí. Kdo tedy tvrdí, že na průběhu těhotenství a útlého dětství dítěte nezáleží, lže. Ač se to třeba právě tobě, Monty, zdá málo pravděpodobné, existují i lidé, kteří i v dospělosti mají hezký vztah v k vlastním rodičům a žijí v lásce a pospolitosti (hrozná formulace, ale nic lepšího mne nenapadlo). Sám adoptované dítě nemám, ale kdybych o adopci uvažoval, ptal bych se sám sebe nejspíš na to, jsem-li schopen dobrovolně vzít si domů právě takového "spratka" a pomoci mu svou obětavou láskyplnou výchovou zabránit nejhoršímu. Předem bych do toho šel s tím, že musím být schopen unést i ten horší scénář, tedy, že "rodinná idyla" bude vypadat jak je popsáno v článku a že moje rodičovství bude spíš určitá namáhavá altruistická činnost podobná něčemu jako pomoci hladovějícím dětem v Africe, ochranou tučňáků na Jižním pólu a pod. než obvyklému rodinnému životu. A v tomto rozhodování docházím jednoznačně k závěru, že jsem jen rád, že adopce není povinná. Mnohdy mi dají dost zabrat i moje vlastní děti, které nemají ani asociální rodiče ani neprošly v útlém dětství těžkým duševním traumatem (i ty geny mají víceméně normální) a přesto jsou občas "na zabití". Osobně si stejně jako adoptivních rodičů vážím i pracovníků právě těch (zde tolik opovrhovaných) dětských domovů a kojeneckých ústavů, kde se to tyto těžce problémové děti starají. Tam ovšem mají alespoň tu výhodu, že jim někdy skončí pracovní doba... Konečně, proč adoptivní rodiče netouží po tom státi se právě "tetou" v nějakém takovém zařízení a hladita tam po večerech ty děti v postýlkách? Tedy děkuji za tento článek. Článků typu: "Držíme pěstičky..." zde bylo už až dost.