Já osobně tatínky, kteří zvládnou porod obdivuji...Vycházím z našeho zážitku, který byl docela silný. Rodila jsem 37 hodin, nejdřív pohoda jako na hotelu, ale pak kolem mě začali docela lítat. Řvala jsem bolestí (nejsem žádná padavka, ale měla jsem nesnesitelné zádové bolesti), všude krve, manžel mi dával kyslík, a malého pak vytáhli vakuovou pumpou. Já jsem ten průběh ani nebyla schopna vnímat, ale myslím, že pro manžela to muselo být hrozné. Samozřejmě byl a je nadšený tatínek a vzpomínáme na to s láskou, ale myslím, že je těžké být v té pozici, kdy nemůžete pomoct a milovaná osoba evidentně trpí. Každopádně jsem ale vnímala to, že je tam, a byla jsem za to ráda.
Nutit tatínky za každou cenu je hloupost, ale je třeba rozeznat, kdy k tomu mají evidentně nějaký vnitřní odpor a kdy je to jen neznalost a pohodlnost. Měli by vědět, že ženě to rozhodně pomůže, byť jen pasívní přítomnost.
Naštěstí už je to dneska samozřejmost a nikdo se chlapům za to v hospodě smát nebude...spíš by se lidi dneska divili, že tam otec nebyl:-)
Předchozí