Při prvním těhotenství jsme se s manželem omluvili,že k porodu půjde a bude tam dokud to bude pro oba dva snesitelné. Pravda je, že jsme ani jeden nevěděli co nás čeká, tak jsme to prostě nechali otevřené. Nakonec jsme měli možnost být spolu celou první dobu porodní, kde mě manžel od začátku zabavoval,takže to celkem rychle uteklo a když začínalo být ouvej tak se mě tiše a klidně snažil uklidnit. Když ale přišel doktor s tím, že se půjde na věc, rozhodl se počkat venku. Musím říct,že mi to vůbec nevadilo, protože tou dobou už jsem byla ve stavu,že jsem ho téměř nevnímala a všechny svoje síly a smysly jsem soustředila na por.asistentku abych dělala co bylo třeba. Manžel později přiznal, že byl psychicky dost vyřízený a venku mu tekly slzy z celé té bezmoci a strachu. Malou viděl chviličku po narození, popsal si jí a pochoval. U dalšího dítěte to proběhlo stejně a bylo to fajn, spokojení jsme byli všichni. Proto si myslím,že je dobré to zkusit, ale nechat si otevřená vrátka a rozhodovat se podle momentálního stavu.
Předchozí