Přidat názor k článku Černý den mého života : 23.listopad 2006 - diagnóza RAKOVINA PRSU

Jani, máte pravdu, ale já se nepoddávám a ani nelituju!!!!Nemyslím si, že by to odemě takto vyznělo.Právě proto jsem to napsala, abych dodala odvahu dalším, potencionálně stejně postiženým jako já.

Právě , že jsem na tu MRCHU RAKOVINU tak strašně naštvaná, že ji musím dostat na kolena.Jen tak jsme si neudělali druhé dítě, neprodali byt v centru Brna, nezačali stavět, nebydleli cca 2 roky v provizoriu, nechali si třetí, neplánované dítě, nepřestěhovali se do nového, abych to vše tady nechala a vzdala to.
Ty pocity lítosti, zlosti, sebelitování se dostáví u každého s touto nemocí.A kdo říká , že ne, lže. Při svém pobytu na onkologii cca 16dní jsem měla možnost se bavit s pacienty na oddělení v různém věku a s různými druhy rakoviny.Každý, ač mladý , střední nebo starší věk popisoval své pocity stejně.Na začáku zlost, strach, naštvání na celý svět, ukřivděnost, bezmoc.Scénář u všech stejný.Až pak se scénář mění.U někoho je negativní, depresivní, nechtějí bojovat nebo bohžel už nemají čas na boj.U dalších přechází v boj.V boj za to žít.Já se řadím k těm druhým.Ale začátek je u všech stejný.Pak už záleží na mnoha okolnostech, jaks e s tím kdo popere.A já se prát chci a dělám to.
I přesto, že mám prakticky chromou ruku se nepoddávám a dělám téměř vše tak, jak jsem byla zvyklá.Vím, že se nesmím přeceňovata a neblbnout od rána do večera s hadrem v ruce, ale i přesto to jde.Jen se musím naučit vědět, kdy mám dost.Nepodléhat a nelitovat se a nespoléhat na to, však mě někdo polituje a udělá to za mě.To zase ne.Mám to štěstí, že patřím mezi ty ženské, co moc odpočívat neumí a není mi an lhostejné v čem a jak žiju.Takže v rámci možností ty své kluky nechci a nenechám shnít v nepořádku a špíně : 1.Protože to nevzdám!!! 2.protože mi to nedá..:-))