Černý den mého života : 23.listopad 2006 - diagnóza RAKOVINA PRSU

Jsem matka třech dětí, synů ve věku 15 let, 3 let a 1 roku. Vdaná jsem 17 let. Mám milujícího manžela, rodinu. Skvělé přátele, kamarádky, kamarády. Pár měsíců bydlíme ve vysněném domě s velkou zahradou. Měla jsem a stále mám hodně přání, snů.

Byl listopad 2006. Nikdy jsem nic nepodceňovala, nezanedbávala, co se mého zdraví a obzvlášť ženských věcí týče. A přesto jsem si 23. listopadu 2006 řekla: ,,Sakra, proč já?? Proč se to stalo mně?? Co jsem komu udělala??? Pane Bože proč JÁ?????" Dnes už vím, že to byla první zoufalá otázka v řadě tisíce otázek a že stejně na ni tu správnou odpověď nikdy nedostanu. Prostě se mi to stalo a musím se s tím vyrovnat.

Jak to vše začalo?

Prevenci jsem nepodceňovala, kojila jsem, gynekolog mi prsa prohlížel... nejsem riziková skupina. A i přesto se mi to stalo. Život je MRCHA, nevybírá si...

Můj celý život byl plný zvratů, stresů, složitých životních situací. Nervy na pochodu, téměř stále. I toto není nepodstatné.

Prvního syna jsem kojila necelé 3 týdny. Druhého syna do 13 měsíců. Třetího syna plně z obou prsů 5 týdnů. Pak plně, ale jen z jednoho prsu do konce 7 měsíců. Celkově byl kojen 10 měsíců. A po celou tu dobu ta mrcha ve mně už byla. Miminko to poznalo, vědělo, ale neumělo říct, a mně to, že nechce z jednoho prsu vůbec pít nepřipadlo tak závažné, abych to řešila. A to byla moje osudová chyba. Chyba, která mě do dnešního dne stála už tak mnoho.

Celých 10 měsíců moje prso nebylo nijak jiné, nemělo žádné změny, abych tomu věnovala větší pozornost. Žádný zánět, teploty, tvrdnutí, bolesti. Žádné změny. Nic. Jen to, že malý Tom z něj prostě odmítal sát, ačkoliv v něm mléko stále bylo.

Po ukončení kojení, v srpnu 2006 bylo Tomovi 10 měsíců. Na prsech zůstaly nepatrné zatvrdlinky. Časem se postupně z jednoho prsa ztratily, na tom ,,nekojeném" zůstaly. Nebolely, neměly žádný tvar. Vše se změnilo koncem září 2006. Měla jsem autonehodu. Čelní náraz, náraz do hrudníku, pohmožděná páteř, obrovský stres. Jediná pozitivní věc byla, že jsem nebyla viníkem. Velký zvrat nastal na přelomu října/listopadu 2006. Zatvrdlina se během několika dnů změnila v něco, co bylo jako míček pod kůží. Větší a tvrdý. Na nic jsem nečekala a objednala se na ULT ke svému gynekologovi.

Vyšetření trvalo téměř 20 minut. Lékař byl stále více zamyšlený a vyšetření uzavřel tím, že se nebude unáhlovat v diagnóze a odeslal mě přímo na onkologii u nás v Brně s žádankou na mamografické vyšetření.

Jak to pokračovalo

Byl 16. listopad 2006. Byla jsem na místě, kterému jsem se prozatím celý život vyhýbala. Na onkologii. Lékařka po přečtení žádanky a nálezu mého gynekologa okamžitě rozhodla: ihned mamograf, ULT prsů, ULT jater, RTG plic, objednání na SCINTI kostí. Během dvou hodin byla stihnuta i biopsie z prsu. Nikdo mi moc neřekl, i když byli všichni velmi milí. Lékařka provádějící biopsii mě během našeho hovoru začala psychicky připravovat na to, co mě zřejmě v nejbližších týdnech, měsících bude čekat. Přes slzy jsem neviděla, její hlas zněl tak z dálky. Moc jsem nevnímala, co vše mi říká, jen to, že za týden budou vědět víc.

Po týdnu strašného psychického vypětí, pláče, probdělých nocí, přišel den ,,D".

Den ,,D"

Byl 23. listopad 2006. Manžel musel z pracovních důvodů mimo republiku, což jsem vlastně i uvítala, protože jsem se cítila opravdu strašně. Nedokážu přesně popsat svůj vztah a pocity v tu chvíli k němu, ale bylo to z mé strany vnitřní peklo. Šla se mnou moje máma a prcci. Seděly jsme v čekárně. Bylo to strašlivé čekání. Mamka mě držela za ruku a stále mi opakovala, že vše bude dobré, že věří, že bude. Po zavolání mého jména jsem šla do ambulance, sedla si a doslova hltala tvář lékařky. Začala jsem mít to nejhorší tušení v mém životě. Při slovech lékařky: ,,Paní Sylvo, bohužel Vám musím sdělit, že výsledky biopsie potvrdily zhoubný tumor v průměru 7cm a zachycené uzliny…" jsem myslela, že to už nerozdýchám. Tu bolest, zoufalství, zlost, strach, hrůzu z toho slova RAKOVINA. Zhroutila jsem se. Já, taková silná ženská, co ji hned tak nic neporazí. Byla jsem jako zhroucená troska, v slzách a vzlykající. Nedalo se to zastavit. Lékařka mi řekla ještě pár informací, než jsem vyšla z ordinace ven. Připadala jsem si jako raněné zvíře. Ty pohledy mé mámy, to jak se statečně držela, když jsem se jí zhroutila v náručí. To ticho v čekárně, ty soucitné pohledy lidí sedících tam. Vyplašené oči mých dětí.

V tu chvíli se mi snad zhroutil celý život. Bylo to moje osobní DNO a BAHNO. Děs. Strach, strach a zase jen strach. Z toho, co mě čeká, z toho co se mi to stalo. Z toho všeho kolem.

Z toho, co všechno ještě přijde. A přišlo.

A už jsem na kolotoči…

Do slova a do písmene. Ani ne po týdnu znělo rozhodnutí mamární komise: okamžité zahájení léčby chemoterapií, operace a další léčba dle výsledků histologie.

A tak začalo to, co by mě ani v nejhorším snu nikdy nenapadlo. Dnes už dokážu slovo CHEMOTERAPIE vyslovit. Tenkrát ještě ne.

Scénář byl následující: série 4 chemoterapií vždy po 21 dnech, operace a dál dle rozhodnutí komise. S tím spojené libůstky, jako padání vlasů, nevolnosti, slabosti, deprese, příšerné nálady, pocity, beznaděj, vztek, zlost, změny v organismu navozujících umělý přechod a vše, co jsem ani nevěděla, že mě kdy potká.

Připadala jsem si tak bezmocná, zoufalá, zbytečná, na nic. Jako odpad. Nechtěla jsem se litovat, nechtěla jsem být litovaná. Odolávala jsem návštěvě psychologa. Ale i na toho došlo.

Shodila jsem svoje do půl zad dlouhé, husté vlasy, aby ten šok pak nebyl tak velký. Stejně pak byl, ale i to přebolelo. Snažila jsem se bojovat sama. Ale vzdala jsem to. Pomáhá mi rodina. Je mi velkou oporou a to je velmi důležité. Důležité je o nemoci mluvit. Mluvit o svých pocitech, o tom, co se mi to vlastně stalo. O tom, co prožívám, cítím. Jak mi je. Komunikace je velmi důležitá, protože s touto nemocí nastupují velké změny v životě celé rodiny a nejbližších přátel. Je nutné chápat i druhou stranu, protože i oni to nemají jednoduché. Je to strašlivá zátěž pro všechny nemocnému nejbližší. Teď vím, co tato nemoc dokáže udělat se vztahy v rodině. Neuvěřitelně je dokáže narušit, ale na druhé straně i zocelit. Já mám to velké štěstí v neštěstí, že u nás doma převládá to zocelování.

Valentýn mi vzal, ale i dal: Naději na uzdravení!!

Zvládla jsem stěhování do nového domu, zařizování, přípravu Vánoc za pochodu s CHEMOTERAPIÍ. Zvládnu i 14. února?

Pomalu jsem si začala zvykat, že letošní Valentýn pro mě bude neveselý. Velký krok do neznáma. Že je to pro mě něco jako vysoká zeď, za kterou nevidíme, nevíme co nás tam čeká, co bude, jak bude. Na ten den připadlo datum mé operace. Operace, které jsem se tak moc bála. Operace, která mi změní tak moc můj život. Změnila. Protože mi vzala kus mě. Kus mého těla. Kus něčeho, bez čeho se žít dá, ale někde uvnitř se mi chce hrozně křičet, brečet, řvát vzteky a zoufalstvím. Stále se nemohu vyrovnat. Vše spraví čas. Nic nejde ze dne na den. Člověk potřebuje na některé věci čas. Čas je lékař. U mě hlavně psychiky.

Protože v mém případě byl nádor i po chemoterapii stále velký, cca v průměru 6 cm, rozpadlý na několik částí a metastáze v uzlinách, bylo rozhodování o odebrání celého prsu víceméně jasné. A tak jsem s Valentýnem 2007 ztratila kus svého Já.

První pocity po operaci…

Vím, že jsou na tom lidé mnohem hůře, vím, že rakovina prsa je jedna z těch lépe léčitelných, vím, že tam kolem mě bylo mnohem více bolesti a neštěstí. Vše to vím, chápu, akceptuji. Ale toto se prostě stalo mně. Mám právo být vystrašená, zoufalá, křičet, plakat, bát se. To probuzení, zjištění, první kouknutí se. Pláč, slzy. Strašná bolest, fyzická i psychická. Nepřijetí sama sebe. Strach dotknout se toho místa. Zlost a vztek. Uzavírání se do sebe. A s časem smiřování se.

Vyhráno ještě nemám. Ještě mám před sebou dlouho cestu k uzdravení. Další chemoterapie, hormonální léčba, při níž budu ve svých teď už 36 letech mít navozen umělý přechod a vyřazeny z činnosti vaječníky, ozařovaní, stálé kontroly na onkologii. Stálý, v podvědomí ukrytý otazník a strach, aby vše bylo dobré, aby každé další vyšetření bylo jen a jen negativní. Časem je možná i operace na plastické chirurgii, kterou stále zvažuji.

Proč věřit v uzdravení

Věřím, že vše bude dobré. Musí být. Protože a to je velmi důležité jsou tu moje děti. Když už kvůli ničemu jinému, tak hlavně a především kvůli nim musím a jsem ochotna bojovat. Vyhrát, uzdravit se. Ani nevíte, jak je pro mě těžké každé ráno vstát s pocitem, že bych se měla smát, myslet pozitivně, jít dopředu a věřit, že vše bude OK. Je to tak strašně těžké, nic těžšího jsem v životě nezažila. Ale musím a chci, především kvůli dětem. Ty za to stoji.

Ať už s prsem nebo bez něj. Čas vše zahojí, přebolí ztráta kousku těla. Důležitější je zdraví, víra v uzdraveni, bojovat a chtít žít!!!!Děti jsou veliký důvod chtít bojovat, neustupovat té mrše, která mi ukradla a ještě ukradne tolik času z mého života. A já to nevzdám. protože s touto nemocí jsem si uvědomila i spoustu jiných, pro mě předtím nedůležitých, mnohdy samozřejmých věcí, jako milující rodina, vycházející slunce, vůně květin, zhluboka se nadechnout, pomoc a podpora druhých. Umění radovat se z ptákovin. Radovat se jen tak, z ničeho. Dělat si malinké radosti v podobě neuvěřitelných maličkostí.

A nakonec?

Trvalo mi dlouho, než jsem dokázala sama před sebou a nahlas vyslovit, přijmout a otevřeně se bavit o své nemoci. Váhala jsem, zda o svých pocitech v prvních měsících života s rakovinou napsat. Myslím, že to musím ze sebe ještě víc vykřičet. O rakovině prsu by se mělo psát víc, mělo by se o ní mluvit. Hodně a pořád!!Protože tu je, číhá a je zákeřná. Najednou tu je, zaútočí a mnohdy je už pozdě. Stále více přibývá mladších žen. Bohužel. Ročně jí podlehne více jak 2000 žen. A číslo se stále zvyšuje.

Tak, jak jsem si jako těhotná všímala stejně ,,postižených"- těhotných a bylo jich najednou strašlivě moc, tak teď si všímám a zajímám se o ty postižené, jako já s rakovinou prsa , bez prsa. . . . A věřte, že to číslo je strašlivé!! Nejsou / nejsme vidět, jako to příjemné těhotenství, ale jsme.

Pro mě i po 5 měsících mého života s rakovinou je stále těžké a bolestivé o tom všem mluvit, ale mně osobně toto ,,vykřičení" se do světa ohromně pomáhá. Pomáhá mi nedusit to v sobě, mluvit o svých pocitech, svěřit se. Musím brát svoji nemoc a to, co se mi stalo, jako osud, jako něco, co zřejmě mělo v mém životě být. Jako zkoušku, kdo z koho. A vyhraji ji!!!Jsem silná baba, žádná třasořitka a strašpytlík. I když si pobrečím, zařvu, zanadávám, nedovolím, aby mě přemohla!!!!!

…a už končím. Ulevilo se mi. Toto je i velké poděkování všem, kdo na mě myslí, kdo mi pomáhali, pomáhají a snad budou pomáhat nadále. Mému manželovi, dětem, mamince, tchyňce, sestrám, rodině. Lékařům a sestrám na brněnské onkologii , protože jejich profesionální přístup ke mně jako k pacientce je půl cesty k uzdravení!. Přátelům a kamarádkám. Skvělým internetovým přítelkyním, především z října 2005 a července 2003!!!!Zkrátka všem, kterým nejsem ani trochu lhostejná. Díky moc!

Malá rada na závěr: všímejte si svého těla. Nepodceňujte prevenci. Buďte raději hypochondrické, nestyďte se, nebojte se. Nepodceňujte žádnou změnu na prsou, v okolí, žádnou bulku. Nenechte si ukrást ani kousek ze svého života. Jděte za svým gynekologem, pokud budete mít jen malou obavu o své zdraví. Vždyť od toho jsou, aby Vám Vaši obavu vyvrátili nebo potvrdili. Vždy je lepší přijít za 5 minut 12, než 5 minut po 12.

Nenechte tu mrchu vyhrát, přemoci Vás. Život je přece tak nádherný!!!!!Všímáte si toho??