bojuj

Děkuji ti za hodnotný příspěvek. Myslím, že mnohým ženám, které v současnosti prožívají podobnou situaci hodně pomůže. Já sice rakovinu nikdy neměla a nemám, ale v minulosti jsem si také prošla podobným "peklíčkem", kdy mi šlo doslova o "kejhák". Byla jsem po úrazu v akutním ohrožení života (je tomu 6.let) a mnozí v té době už nevěřili, že se s toho vylížu. A vidíš jsem pořád tu. V té době jsem měla 1 dceru a vím, přesně jak popisuješ, že největším motorem proč žít jsou děti. Já nikdy nebyla, na rozdíl od toho jak samu sebe popisuješ, silná. Naopak. Byla jsem spíš úzkostlivá, někdy až přecitlivělá, každá zátěž mě lehko zmohla. To bylo ale předtím, než se mi to stalo. To mě naučilo, jak ty říkáš zocelilo, nikdy bych nevěřila kolik ve mě dřímá skryté síly a chuti do života. Věřím, že každý má sílu se uzdravit, jde o to jestli v tu sílu věříme a dáme jí průchod. A tak jako kůň Artex, hrdina Nekonečného příběhu, podléhá v bažinách smutku své malomyslnosti, i my zemřeme pokud si tuto myšlenku připustíme. Já mám dnes dvě děti, vážím si každého dne jako by byl můj poslední a raduju se z maličkostí. Nikdy jsem nebyla tak šťastná. Každá špatná zkušenost, když jí překonáme, nám otevírá nové dimenze ne vnímání světa. S odstupem času, až tu "mrchu" zdoláš a já věřím, že ty na to máš, zjistíš, že jsi vlastně nic neztratila, ale naopak získala. Jsou to sice věci, které nejdou na povrch vidět, ale o to jsou cenější. Přeji ti mnoho sil, nevzdávej se a bojuj. Snad jsem to napsala srozumitelně, nevím, píšu to ve spěchu, ale snad ten kdo chce rozumět rozumí.