Re: mrcha rakovina.

Pajo,
po delsi dobe nakukuji a neverim tomu, co jsi napsala.Hannulka???Ja nevim , co napsat, brecim a neda se to zastavit.Je mi to tak lito.Je mi lito JI, strasne moc je mi lito male Anicky, jeji rodiny.
Neznala jsem ji osobne, jen jsme si psaly e.maily, ale posledni dobou zadny neprichazel.....ted vim, proc.Je mi tak hrozne, jako by se to stalo me nekomu blizkemu.Ta nemoc strasne spojuje.Kdo ji neprozil, nechape ty strasne stavy, pocity, zoufalstvi.....chce se mi kricet, klit, vztekat se.Nevim , co rict.
Prosim vyrid jejimu manzelovi uprimnou soustrast od jedne Sylvy z Brna, ktere Hannulciny slova moc pomohly.Pohlad a obejmi malou...je to krute, nespravedlive....kdyz mi psala, mela za sebou ozarovani..myslela jsem, ze je vse v pohode...co se stalo???Ach jo...ja fakt nevim , co psat....slova jsou jen slova.....
Ja mam za sebou krutych 8mesicu.....8x chemoterapie, 25ozarovani, operace-16dni v nemocnici....stresy, deprese, doslova padani na hubu a do bahna, ze ktereho se vydrapat bylo lehci, jen diky me rodine.
Ted mam pred sebou dlouhou cestu cca na 5let- denne hormony, 1x mesicne injekce do bricha..kontroly kontroly kontroly a s kazdou strach a obavy, aby vse bylo jen negativni.......
Co mi tech 8mesicu vzalo???Hodne.A dalo??Taky hodne....asi vetsi trpelivost a uctu k zivotu, uctu k lidem a treba i k tem, ktere moc nemusim....milovat kazde nove rano, at uz slunecne nebo zamracene, destive, studene, teple.....diky za kazdy novy den.Vic si uzivam svych deti, nejak vic citim, jak moc je miluju, jak moc je mi s nimi dobre, jak pro me tolik moc znamenaji....vic prozivam starosti a utrpeni druhych...nejsem lhostejna k lidskemu nestesti, dotyka se me, i kdyz toho cloveka treba moc neznam.
Spousta malichernosti a veci o nicem:-) je pro me po 8mi mesicich nepodstatnych.Na onkologii jsem za poslednich 8 mesicu potkavala lidi, kteri meli jmena..osudy , pribehy...a spousta z nich uz neni:-( Potkala jsem znamou pani.....strasne moc mi prirostla k srdci..umira na rakovinu slinivky, tak moc bojuje a tak moc chce zit.....bohuzel....nema uz moc casu.Boli me to, trapi me to.Tak moc bych ji chtela pomoct...
Ona a jeste par dalsich jsou moje ,,Pritelkyne z domu SMUTKU"...z domu, kam kdyz se dostanete, nezbyva Vam nic jineho , nez doufat, ze je to vlak nadeje, stesti, zdravi.....ze nekde na konci je slepy tunel, ktery tu cestu ukonci.Ze se tam zastavite a bude vse jen dobre, ze trapeni skonci.
Bojovat a myslet pozitivne, nevzdavat se...chtit zit- to vse by se melo.To vse jde, kdyz je podpora a sila rodiny, sila jedince....ale i kdyz ta sila je, ne vzdy je stesti.Kdyz jeden citi, ze stesti se nekam vytraci...ztraci silu, propada do depresi, do sveho sveta odevzdani se.....pak je jen krucek k tomu, nedojit na konec tunelu......Preju vsem uprimne a ze srdce hodne sil, stesti a dobry osud.Osud, ktery dovoli dojit na konec cesty a rict: ,,Jsem u konce, je to za mnou.Jsem uzdraven/a!!"
Je mi strasne moc smutno, tezko, uzko.
Hannulko, at jsi kde jsi..jsem s Tebou.Dekuji Ti za Tva slova podpory, ktere jsi mi psala.Treba se jednou setkame.Posilam Ti tam, kde jsi obejmuti.
Dnesni den je pro me stjne CERNY, jako ten muj listopadovy 2006...................................