Re: stejná situace

Jani,
ještě před půl rokem by mi Váš příspěvek přišel smutný, přečetla bych jej se smutkem a život by šel dál.Teď tak moc chápu, jak Vám je.Držím pěsti Vám i synovi!!!!Myslím, že to zvládnem, zatočíme s depkama i s nemocí!!
Mě pomáhá na smutek prcek 3,5 leťák.Vždycky mu řeknu:,,Davídku ,pojď mi dát energii, není mi dobře a je mi smutno!!"...prcek dojde, přitulí se, pusinkuje mě.....a fakt to pomáhá!!!!Už i 1,5leťák se tulí a pusinkuje.Jsem jak Tinki-Vinky z Teletubees, vždy mu řeknu: ,,Tome, tuli tuli, mazli mazli.."...prcek se začne řehtat, přitulí se...a ta energie od dětí je tak moc cítit!:-))
A taky mě pomáhá nějaká činnost....třeba, ač vím, že nemám přetěžovat ruku....jsem minulý týden,5dní po chemu umyla všecky okna v přízemí...snažila jsem se druhou, zdravou rukou víc, ale i tak.Byla jsem pak unavená a dost, ale tak nějak jsem zahnala přicházející depku a moc mi to pomohlo.Stejně tak třeba rýpání v zahrádce.Prostě vše je lepší, než sedět, ležet, koukat do blba, do stropu, litovat se a přemýšlet o nemoci jen sama se sebou.To tu blbou náladu jen prohlubuje.
Taky je fajn, že mám pár moc fajn kamarádek, a zrovna minulý pátek jsem u jedné přespala.Byly jsme chvilku v ,,šantánu" a pak u ní doma, při svíčkách a vínku klábosily až do 5h do rána.Skvělý relax, odpočinek....jen tak vypadnout, zapomenout na starosti, poklábosit, zasmát se.....Zkrátka nebýt sama.Snažit se žít a nepřežívat.
Tak stejně beru i chemoterapii.První byla horor.Klepala jsem se jak ratlík, bylo mi špatně, zase ta zeď, vysoká, za kterou není vidět.Nevědět co příjde, jaké to bude.Pak jsem si to zkusila a věděla.Na druhou už jsem šla klidná, věděla jsem do čeho jdu.Nic k závidění, ale člověk vydrží hodně.A už i v paruce.I na to si člověk zvykne.I v paruce jde vypadat hezky.Jen to kouše a potí se v tm hlava...po 5ti měsících už i vylezu ven jen v šátku.Vše chce čas.Čas je nejlepší lékař.Ještě přežít hormonální léčbu a ozařování a snad už bude klídek.Měl by být, jinak se děsně naštvu!!!!!:-))