Manželovi se taky moc nechtělo, ale nakonec mu to přišlo jako naprosto přirozené, že bude se mnou při mém trápení. Kdyby tam nebyl, nevím, jak bych to zvládla. Před porodem jsem dva měsíce strávila na lůžku v bolestech a při porodu jsem nebyla schopná ani sama dojít na záchod (nebyl na sále). Strašně mi pomohl, vůbec se necítil bezmocný, naopak. Druhou dobu porodní strávil schovaný za lůžkem u hlavy - měla jsem tam tolik doktorů,že už by se jinam ani nevešel. Tam jsem ho vůbec nepotřebovala a řekla jsem mu, ať klidně odejde. Neodešel a dodnes na to vzpomíná, jak to bylo úžasný.
Jsem pro, aby se mnou byl můj partner, když trpím. Tak nějak jsme si to řekli i u oltáře: v radosti i v bolesti (nebo nějak podobně :) Já bych s ním taky byla, kdyby trpěl např. po operaci nebo jinak. A taky bych potlačila nechuť ke krvi apod.
Předchozí