Přidat názor k článku Když manžel nechce k porodu

Sylvie, ja vubec nechci rozmlouvat postoj tvuj nebo Libika, naopak. Je to dalsi diskuse, ve ktere asi nekteri lidi citi potrebu pochlubit se nedostatkem predstavivosti a chronickou nechapavosti (mezi tema ovsem neradim Vandu1, aby nevznikl dojem:-))) Ja docela chapu vse zminene postoje, ze nekdo nechce vubec zadneho chlapa k porodu, nebo nechce mit na starost jeste city manzele, anebo ze odmitnuti jit k porodu od manzele by hluboce zklamalo a domnivam se, ze vubec nic z toho nevypovida o kvalite vztahu ci lidi. Chapu take, ze lidi svoje vztahy stavi na ruznych rovinech a tak neni divu, ze u nekoho spolecne proziti porodu je samozrejmost, u jinych zase delikatne tema. Ja patrim mezi tema, u kterych spolecne proziti bylo a bude samozrejmost, a byla bych ne tak zklamana, ale spise velmi prekvapena odmitnutim. Spolu jsme se na dite tesili, mluvili, mazlili vystrcene kolinka a paticky, a pak to odmitnuti bylo by jako znameni neuprimnosti. Neco podobneho, jako kdyz nekdo se vrati ze dlouhe sluzebne cesty, a po kazdodenim volanim si na poprani dobre noci doma by nasel bordel a rodinu v kine.

Jen jsem chtela reagovat na jeden detail v tom, co s Libikem tvrdite. Ze muz nema ten spravny hormon. To neni pravda, oxytocin je hormon lasky u vsech lidi, a na nej reaguje kazde lidske telo, dokonce i detske (pokud se vzpomnete, jak nepatricne obrovske byly genitalie vasich deti take i synu prvni tyden po narozeni, date mi za pravdu:-). Existuje etiologicke studie o zviratech, ve kterych otec, ktery byl u porodu, prebiral roli pecujici samicky po jeji smrti. Ja nevim, jestli nekdo uz zkoumal ucinek na chlapske telo empatickeho proziti porodu, ale je docela mozne, ze to take funguje jako spoustejici faktor pecovatelskeho chovani, casteho u novodobych otcu (jako jeden ze spousty faktoru, samozrejme). S tim co tvrdi Vanda naprosto ztotoznuji: nic neni absolutni zaruka a dodam, ze ani absolutni prekazka.