Přidat názor k článku Když manžel nechce k porodu

Manžel ze začátku taky moc nechtěl k porodu. Podpořil ho navíc kamarád mající už dvě děti řkouce "nejsem řezník, abych šel k porodu". Když pak jedné noci manžel přijel po dlouhé a náročné směně ve 3 ráno domů a já pocítila snad první stah, ještě pořád jsem nevěděla. Do poledne jsem měla stahy po 5-ti minutách, ale protože jsme v porodnici na doporučení lékaře byli už den předtím, jako že "to začíná", nechtěla jsem tam jezdit každý den. Takže jsem ještě umyla postýlku, kolíbku, všechny dveře (bylo před vánoci) a s vidinou toho, že pokud vše dobře půjde, narodí se naše první dítě v den manželových narozenin, odjeli jsme krátce po poledni do porodnice. Tam si mě sice nechali, ale manžel odjel do práce, kdyby něco, tak jsou přece mobily. To něco přišlo až druhý den ráno, kdy mě vzali na sál, píchli vodu a já tam už zůstala. Manžel přijel cca po deváté a strávil tam se mnou celý den až do chvíle, kdy se naše dcera narodila ve čtvrt na deset večer. Nikdy, opravdu NIKDY mu za to nepřestanu být vděčná. V noci mi museli dát injekci, abych aspoň trošku spala a nelítala po každém stahu zvracet a ta injekce na mě působila ještě celý druhý den, takže jsem mezi kontrakcemi usínala, dokonce i ve sprše na balonu, prostě jsem nemohla udržet otevřené oči. Kontroloval, za jak dlouho mám kontrakce, povzbuzoval mě a když jsem slyšela v pět odpoledne, že vedle na sále porodila paní, které ráno porod vyvolávali a začala jsem brečet, utěšoval mě jako snad nikdy. Opravdu si nedovedu představit být tam sama. A to nejsem žádný srab, ale ty stahy tak dlouho mě tak odrovnaly, že už jsem prostě potom neměla sílu.