Přidat názor k článku Diagnóza vývojové poruchy: dobrý pomocník, ale nebezpečný pán

Měla jsem podobné problémi se synem takže ti rozumím . Můj syn byl hyperaktivní už v bříšku ,protože se mi neskutečně vlnilo břicho. Ve čtyřech měsících už seděl a v devíti chodil. Ve všem byl hrozně rychlej. Největší problém nastal ve škole. Z třídních schůzek jsem chodila s brekem. Ptala jsem se učitelů co mám dělat ,když nevydrží chvilku vklidu. Říkali mi jen ,že z toho vyroste. Pak přišla nějaká psycholožka do školy a napsala o synovi zprávu, že je rozmazlený a ovlivněný mnou. Nikdo mi o tom neřekl. Až byl v páté třídě tak mi o tom řekla jedna paní učitelka, byla jsem z toho úplně rozhozená, ona mě pak poslala k jiné psycholožce, která se k nám chovala moc pěkně a moc nám pomohla a tam jsem se až dozvěděla o teto nemoci a ,že vlastně za své chování nemůže. My to s ním domá zvládáme dobře, ale ve škole jeho chování občas neustojí paní učitelky . A tak občas donesl napomenutí. Nat tím se nepozastavuji nejdůležitější je si vždycky o všem popovídat a dávat dětem hodně lásky a naslouchat jim, překonat tu živost v dětech a oni z toho časem vyrostou. Synovi je dnes šestnáct let a je to mnohem lepší . Máme ho natočeného na videu když byl malí a když se na sebe kouká tak sám říká já sem měl dost.