Přidat názor k článku Ironie a výsměch ve výchově

Milá Magdaleno, přečetla jsem si tvůj příspěvek větu po větě asi třikrát a mám jedinou otázku. Cos nám tím vlastně chtěla říct ?
Nerozumím tvé první větě, že je ironii a výsměch třeba dávat do kontextu.... Vždyť bez kontextu by snad ani nebylo možné ironii vytvořit. A ani moc nerozumím tomu, že výsměch funguje jako prvotní "varování"...Já si asi pod pojmem výsměch představuji úplně něco jiného. Ani nesouhlasím s tím, že by se v rodině měl výsměch používat s láskou. S láskou neláskou, když trefíte nějakou citlivou věc, je dotyčnému fuk, jestli jste ho ponížila s láskou. A že bysme takhle naše děti "trénovali" ? Aby nebyly měkkoty ? Vždyť když se vysmějete dospělé ženské, že je například tlustá, bude z toho v duchu sakra nešťastná. Ano, třeba už umí s výsměchem pracovat. Ale třeba jen naoko, aby udržela "fazónu". A proto si absolutně neumím představit (vyplynulo to na mně z tvého příspěvku), že budu připravovat své obézní dítě na výsměch tím, že budu používat ironii vůči jeho tlouštce s láskou a doufat, že se tím naučí se nad své chyby povznést a ještě se jim zasměje. Určitě je možné dítě s nějakým handicapem připravit na vstup do společnosti. Aby samo sebe bralo takové jaké je a nad posměšky se povzneslo. Ale vede k tomu dlouhá a absolutně odlišná cesta od té vaší.
Zdravím, Zuzana

P.S. Kdyby se zase někomu zdálo, že svůj názor prezentuju jako "jedinou pravdu", tak to prosím berte s rezervou. Já píšu, stejně rychle, jak přemýšlím a už to po sobě nečtu a nestylizuju tak, aby se to náhodou někoho nedotklo. Prostě co mám v hlavě, to sem "vyprásknu" a hotovo. Ahojky.