Přidat názor k článku Domácí vzdělávání má zelenou

Můj starší syn je také introvertní a vrstevníků se stranil. Ale došla jsem k názoru, že člověk prostě mezi lidmi žít musí a tak jsem ho pomaloučku přivykala. Od čtyř chodil dopoledne na pár hodin do školky, ne že by byl moc nadšený, ale šlo to. Je pravda, že v posledním roce trávil čas ve školce tím, že si někde v koutku četl, ale kolektivu se nebál. Podobné to bylo i v první třídě. Učil se rád, ale školu jako takovou nijak nemiloval.
S dětmi se nekamarádil. Dost mě to trápilo a tak jsem ho po dlouhém přemýšlení zapsala do oddílu vlčat v místní organizaci skautů. Kolektiv to byl malý - asi pět kluků s obětavým vedoucím. Nikdy nezapomenu na první výpravy( 1-2 dny), kdy odjížděl s pláčem a srdce mi to šlo utrhnout. Ale zpátky už se vždy vracel nadšený a plný zážitků. Netrvalo dlouho a našel si kamarády i ve škole, sebevědomí mu rychle přibývalo a na konci druhé třídy by už do něj nikdo neřekl, že je to mámin mazánek. Dnes je páťák a úplně v pohodě. I když budeš po celé dětství dítě chránit, stejně jednou bude muset do života vstoupit sám. Proto bych se z vlastní zkušenosti přimlouvala spíš pro tu školu veřejnou. Já jsem pro citlivé přivykání...