Přidat názor k článku Ironie a výsměch ve výchově

Já mám podobnou zkušenost. jako mladá, začínající učiletlka byla jsem zblblá všemi těmito články o křehké dětské dušičce, kterou je třrba opatrovat jako v bavlnce. V zásadě s tím dodnes souhlasím i se tak chovám, sama jsem (troufám si tvrdit) duše jemná a dle toho soudím ostatní. S tímto přístupem, totiž že dítě je citlivá dušičky, již je třeba chránit, jsem často tvrdě narazila.
Konkrétně: například ve třídě, kde bylo několik trojek chování, tvrdá šikana, dokonce kvůli tomu promíchali třídy v ročníku, aby partičku agresorů trochu naředili. I tak v oné sedmé(!) třídě zbyla asi pětice kluků, které vládla třídě. Všechny ostatní děti se jich bály a chovaly se dle jejich příkladu a příkazů.
Pokud chtěl učitel vůbec vyučovat, musel holt tehnle dobytek nějak usadit. Já sama to neumím, proto jsem taky v téhle třídě měla problémy, ale záviděla jsem kolegyním, které jedinou peprnou poznámkou na adresu šéfa gangu uměly zajistit klidnou hodinu. Samozřejmě že tím problém neřešily! V podstatě tihle sígři byly ztracené případy, ubohé duše bez zázemí, zkažené špatnou či žádnou výchovou - ale kdo za to může? Učitel? Má ve své pravomoci a moci něco s tím udělat? Za dvě hodiny v týdnu? A jak k tomu přijdou ti ostatní?
Pokud si jdu do třídy odučit svůj předmět, nejsem tam třídní a záleží mi na tom, abych tam něco naučila, klidně použiju sarkasmus na jednoho mizeru a odstavím tím pokusy o narušení celé hodiny. Tím mu možná ublížím, já však myslím, že mu ublížili už dávno, když byl malý a touhle nějakou poznámkou už to zas tak nepřihnojím. A ostatní jsou rádi, že se příkoří pro změnu děje tomu, kdo ho běžně činí jim.
Je to srozumitelné? Snad chápete, co tím chci říct..