Přidat názor k článku Císařský řez na přání

Milá autorko,

nejsi moje dvojče? :-) Je mi taky třicet, taky báječný muž, byt, peněz dost, dobrá práce, celkově spokojenost,....ale. Taky mi všichni říkají že až otěhotním, že se přestanu bát. Já tomu nevěřím a vím, že se mi stane to samé co Tobě. Můj strach trvá od jakživa. Nikdo mě neuklidní, ani epidurál, ani nic jinýho. Bojím se,že to celé nezvládnu, že budu histerická, že budu v koncích.....Jsem člověk, který rád ví o všem dopředu. Nemám ráda překvapení a náhlé zvraty, jsem ráda na všechno připravená. Neumím zvládat náhlé situace.Ze začátku jsem si pořád namlouvala, že není ten správnej čas (ikdyž vím že byl), a až nastane tak se určitě přestanu bát. Ale to je nesmyl, je to čím dál horší, jen ty roky přibývají a zoufalství mého muže taky, a moje samozřejmě také. Oba strašně chceme, já se dívám do každého kočárku, všem kamarádkám závidím, všechny obdivuju........samozřejmě mi všechny říkají, že to sice strašně bolí, ale že na to zapomenu, že ten prcek za to stojí, ....... atd.Nedovedu si představit že budu v bolestech třeba celý den a že mi nic nepomůže. Hodně žen má bolesti i více dní než se dítě narodí, mají komplikace, musí celé hodiny proležet na monitoru, takže pro ně odpadá možnost pobytu v teplé vodě, která tlumí bolest, chození a co pak? Spousta z nich říká, že nebyly při vědomí, že omdlévaly, zvracely, nevnímaly. Vím že existuje možnost epidurálu, ale třeba mi řeknou, že já ho dostat nesmím, nebo že už je pozdě, nebo že není přítomen anesteziolog,......to je přesně ta náhlá situace, do které se nechci dostat. Budu zoufalá, histerická, budu brečet, a můj muž bude taky zoufalý až to celý uvidí, nebude mi moct nijak pomoct. Já nejsem z těch co si řeknou, že to nějak dopadne. Já si tohle říct nedovedu.Všichni v okolí se nás pořád ptají, kdy konečně budeme tři. Babičky, lidi v práci, známí, .... Denně na porod myslím nesčetněkrát, ráno když se probudím, za deset minut znova, v práci milionkrát, večer, v noci se budím, prostě se od těch myšlenek nedovedu odpoutat. Stačí přijít z práce domů, vidím ten náš veliký byt a říkám si, proč zrovna já nemůžu mít ten laxní přístup ke všemu, proč zrovna já se musím na všechno předem připravit, vždyť by nás tu mohlo být víc. Jak bude probíhat normální porod nikdo nikdy neví. Třeba budu trpět tři dny a všichni mi u toho budou říkat "to vydržíš". Zkrátka je to asi celé tím, že člověk se nejvíc bojí nepoznaného, já si nedovedu představit jak moc strašné to je, ale přirovnání že někdo omdlévá, nevnímá,......je asi dostačující. Možná mám i snížený práh bolestivosti, já vážně nevím proč se tak bojím. Nejsi v tom sama a já taky netuším, jak to jednou celé dopadne. Zatím mě můj muž taky chápe, ale bude pořád?