Císařský řez na přání

Tento článek je můj úplně první, nikdy jsem nic nepublikovala (až na diplomovou práci – a taky to nebyla žádná sláva :-) Takže vás prosím o shovívavost.

Co mě trápí a proč tento článek vůbec píšu? Už delší dobu (přesně 10 let – takže hodně delší dobu) mě trápí jeden problém :-((( A myslím, že nejsem jediná, koho trápí, tak to píšu spolutrpitelkám, aby taky věděly, že v tom nejsou samy.

Je mi přes třicet (tohle fakt nerada uvádím), jsem šťastně vdaná, mám skvělou rodinu, hromadu zvířat a báječnou práci. Teď si asi říkáte, že žádný problém nemám, že se chci jen vytahovat. Ale bohužel tak to není. Co mi teda chybí? DÍTĚ. A kde je problém? Problém je v porodu, přesně řečeno v mé panické hrůze z porodu (teď si asi říkáte, že jsem úplně blbá a sobecká - co ženy, které vůbec nemohou mít dítě?).

Všechno to začalo už kdysi dávno, myslím, že na střední škole. Stála jsem s kamarádkami před školou a rozebíraly jsme „ta nejdůležitější témata“ (třeba co si vezmeme zítra na sebe do školy, jestli jsou lepší práškové nebo tekuté oční stíny – zkrátka problémy globálního rázu) a najednou přišla řeč na děti – kolik jich bude, kdy budou a hlavně jak se budou jmenovat. Jedna spolužačka za druhou vychrlila hromadu jmen svých budoucích potomků. A já, já jsem tam tak rozpačitě stála a pak na rovinu řekla, že děti chci, ale z porodu mám strach, tak nevím, jestli nějaké někdy budu mít. Všechny spolužačky jen stály a koukaly a nechápavě vrtěly hlavou.

Uplynul rok, dva a přišla maturita. Některé z těchto spolužaček (vlastně řada z nich) už šly k matuře jako vdané a hlavně těhotné paní, jedna z nich dokonce již byla maminka úžasného chlapečka. A můj strach nezmizel, spíš naopak začal vyplouvat na povrch. A tak jsem se tehdy svěřila doma svojí mamince, která je naprosto úžasná a vždy mi dokázala pomoci. Mamka se mnou mluvila skoro celé odpoledne a docela mě uklidnila. Vysvětlovala mi to tak, že někdo se na to cítí dříve a někdo později a že strach časem určitě přejde.

Pak jsem podala přihlášku na vysokou školu, přijali mě a hned první týden jsem tam potkala milého kluka, ze kterého se později vyklubal můj manžel. Následujících pět let jsem dítě neřešila a studovala. Těsně po promoci jsem se vdala. A můj odkládaný problém vyplul na povrch.

Bylo to asi měsíc po naší svatbě, můj otec slavil kulaté narozeniny a pozval všechny příbuzné, známé – zkrátka obrovská oslava. A tady to zase začalo. Na oslavu byla pronajatá celá restaurace, všichni se báječně bavili a ke mně přišla kamarádka mojí maminky s větou : „Tak co, jak se máš? Školu už máš dostudovanou, vdala si se a kdy bude miminko?“ Chvíli jsem stála jak opařená a pak jsem se snažila odpovědět : „Hm, ehm, totiž, tak, víte, ….a jak se máte vy?“ (odpověď přiměřená mému vzdělání). Od té chvíle jsem se na oslavě už moc dobře nebavila. Celý následující týden jsem nad tím přemýšlela a bála se přiznat, že mám pořád strach a ještě větší. A tak jsem „pro příště“ vymýšlela nějakou rozumnou výmluvu – nemáme kde bydlet. Tehdy jsme bydleli v bytě mého strýce, který s manželkou odjel na rok do Anglie. Tak tahle výmluva mi vydržela asi rok. Pak se tchán s tchýní (jinak používám odborný název tchýňáčci) odstěhovala na svoji chatu a nám přenechali jejich dům. Okolí stále naráželo na to, jak to, že ještě nemáme dítě a kdy ho už mít budeme. Zkrátka byla potřeba nová výmluva. A tak jsem šla zase studovat a na další tři roky byl pokoj (od mého okolí). Já se bohužel tímto strachem zabývala dál a stále si opakovala větu – někdo se na to cítí dřív, někdo později…

Bylo mi 28, další studium jsem úspěšně dokončila a následovala oslava. Všichni se sešli u nás doma (moji rodiče, tchýňáčci, švagr s manželkou a jejich děti a moje sestra s jejím přítelem). Popíjeli jsme, všichni mi gratulovali a tchýně říká : „No teď už tu chybí jenom miminko.“ Touhle větou pro mě oslava zase skončila. Pokývala jsem hlavou a rychle změnila téma. Jenže … Večer se odebrali všichni domů a já s manželem do postele. A manžel povídá : „S tím miminkem to není špatný nápad, už nad tím delší dobu uvažuju, co ty na to?“ Co já na to? „Bolí mě hlava, dobrou noc“ - nic lepšího mě skutečně v danou chvíli nenapadlo. Štěstí, že jsem musela druhý den brzo ráno do práce. Ten den jsem toho moc nenapracovala, stále jsem jenom přemýšlela, co budu dělat, co mu jen řeknu. Navíc bylo mi 28 let, takže věta „někdo se na to cítí dřív, někdo později“ už nezabírala ani jako výmluva pro mě samotnou. A najednou se ve dveřích objevil můj vedoucí s nabídkou, jestli chci, můžu zítra odjet na týdenní školení místo své kolegyně, která byla v nemocnici se zánětem slepého střeva. Neváhala jsem a souhlasila (ani ne tak kvůli školení, ale viděla jsem v tom příležitost vše si v klidu promyslet). Večer jsme se s manželem pořádně rozloučili a o miminku nepadlo ani slovo.

Školení mi vůbec nic nepřineslo. Seděla jsem v lavici, všichni ostatní si dělali z výkladu poznámky a já koukala z okna a neustále přemýšlela nad tím, co budu dělat a z čeho mám strach. Jeden večer jsem se šla projít a konečně mi vše došlo. Mám strach z porodu a jako jediné řešení vidím císařský řez, kdy vše závisí na lékaři a ne na mně, zkrátka z vaginálního porodu mám hrůzu. A pak jsem se rozhodla, že manželovi řeknu pravdu. To jsem taky hned po příjezdu udělala. Zde musím poděkovat svému manželovi, že to vzal naprosto v klidu, nic nevyčítal a choval se chápavě. Tehdy jsme se rozhodli, budeme mít dítě, ale císařem. Bezva nápad, co? Jenže to jsme ještě nevěděli, že to u nás není tak jednoduchá záležitost. Zjistili jsme, že není možné si u nás svobodně vybrat. Tak jsme se rozhodli, že to zase odložíme. Další rok jsme žili spokojeně a sami :-(((

A jak už to v mém životě bývá, následovala další oslava – tentokrát setkání se střední školou. Mé spolužačky přišly se svými manželi a ukazovaly mi fotky svých dětí (já jsem jim mohla ukázat akorát tak fotku našeho psa, 3 koček, 2 želv a 1 morčete). A zase začaly otázky – „Vy děti mít nemůžete?“, „Vy děti nechcete?“, „Vám to neklape?“ „V čem je problém?“

A já jsem tehdy poprvé veřejně přiznala pravdu, bohužel ne všichni lidé jsou tak chápaví jako můj manžel. A pak přišli další otázky a další věty - „Čeho se bojíš, vždyť je to úplně normální?“, „Jsi normální?“, „Štěstí, že všichni neuvažujou jako ty, to by lidstvo vymřelo“ nebo „Když přemýšlíš takhle, radši by si ani děti mít neměla“. Tím pro mě zase oslava skončila. S manželem jsme hned odešli, já celou cestu domů probrečela, další týden jsem si vzala v práci dovolenou, kterou jsem také převážně strávila brečením, přemýšlením a taky pitím. Manžel mi byl skutečně velikou oporou, stál při mně a utěšoval mě. Další tči, čtyři měsíce jsme žili životem jako doposud. Pak jsem zase našla odvahu promluvit si s maminkou a nejlepší kamarádkou, snažily se mi pomoct.

Po těchto pár měsících jsem se rozhodla otěhotnět. Říkala jsem si, že pak mě ten strach musí přejít, protože mi nic jiného nezbude. Teď jen ve zkratce – povedlo se, otěhotněla jsem, má panická hrůza dostoupila vrcholu, nemohla jsem jíst a spát, byla jsem na dně, takový obrovský strach jsem v životě nezažila, vše skončilo asi 8. týden těhotenství samovolným potratem (moje tělo těhotenství a strach z porodu prostě psychicky nezvládlo).

Je to 4 roky zpátky, rok trvalo než jsem se s tím vůbec aspoň trochu vyrovnala a o další dítě jsme se od té doby nepokoušeli. Smířili jsme se s tím, že děti mít nebudeme, i když já stále ještě doufám, že brzy císařský řez na přání maminky povolí a miminka se dočkáme.

Omlouvám se za tak dlouhý příspěvek a všechny, které máte podobný problém, věřte, že v tom nejste samy.