Jenže jde o to, že Kiki si evidentně uvědomuje, že nějaký problém má, ale pro jeho řešení nedělá vůbec nic. A za ty roky, co se s tím potýká, na to bylo času víc než dost.
Já nevím, pro mě je přirozené, že pokud něco moc chci, snažím se pro to udělat maximum. Tzn. pokud bych chtěla miminko a měla problém jako Kiki, došla bych za psychologem nebo psychiatrem a snažila se té fobie zbavit. Kdyby se výsledky nedostavovaly a cítila bych, že v případě jistého císařského řezu, by mě můj strach opustil, zařídila bych si ho, i kdybych se kvůli tomu měla na hlavu postavit.
Ale v případě Kiki mám pocit, že o to mimčo nestojí nebo se na něj psychicky necítí...
Předchozí