Přidat názor k článku Císařský řez na přání

moc vám všem děkuju za příspěvky, jsem ráda, že asi fakt nejsem sama a HLAVNĚ CHCI MOC A MOC PODĚKOVAT, ŽE JSTE MĚ NEODSOUDILY, ve svém okolí (konkrétně spolužačkách ze školy) jsem s takhle chápavými reakcemi nesetkala a ještě bych něco dodala :
1) někdo výše psal, že jsou ženy, které vůbec nemohou mít děti a daly by za ně úplně všechno - máte pravdu, jsem vůči nim skutečně moc sobecká

2) někdo měl nápad s adopcí - já bych byla pro, ale manžel ne, já ho nenutím, protože on na mě také kvůli bio dítku netlačí, takže on chápe mě, já chápu jeho, prostě vzájemná tolerance

3) nejde ani tak o epidurál, někdo to vystihl velice dobře, nejde o tělo, ale hlavu, mám strach, že to JÁ nezvládnu, ze své reakce, že budu reagovat tak, že ohrozím dítě, sebe a třeba i někoho z personálu (nejsem žádný drobek), o bolest ani tak nejde, skutečně si nedělám iluze, že rozřezané břicho nebolí

4) pravda o pomoc psychiatrů jsem se nikdy moc nesnažila, byla jsem po potratu na klinice (asi 3 týdny), ale bylo to takové zvláštní, problém byl ve mě, všichni kolem (lékaři, sestry) byli moc milí, zkrátka jsem se snažila dělat, že je mi líp, když sestry vždy přišly s úsměvem od ucha k uchu, cítila jsem se špatně, všichni se mi snažili pomoct a mě líp nebylo, nevím, jak bych to vysvětlila, ale nechtěla jsem, aby jim to bylo líto, když se tak snažili (snad to někdo pochopíte, nevím, jak jinak bych to vysvětlila), taky terapie mě trošku šokovala, mluvila jsem o intimních věcech před člověkem, kterého jsem viděla poprvé v životě - takový zvláštní pocit

5) skutečně jsem potratila právě z důvodu psychiky, byla jsem na tom hrozně, každý by asi dřív nebo později v této situaci zkolaboval (nemohla jsem spát, jíst jenom jsem se třásla a zvracela)

Ještě jednou moc děkuju