Přidat názor k článku DDT porodnictví

Petro, postupně :o)

1. LaLi - proč by si LaLi nemohla dovolit osvětu ohledně přirozených porodů? Pokud vím, LaLi je záležitostí lékařů z NOVOROZENECKÉHO oddělení, mezitím co porod lékařů z PORODNICKÉHO oddělení. Sebelepší neonatolog těžko může lékařům z jiného oddělní a hlavně oboru nařizovat, jak mají dělat svojí práci :o) Ale pokud tě to uklidní, tak třeba pokud vím by ti v Krči dali dítě IHNED po porodu, tedy ještě neošetřené. Bylo to už za mne, problém byl v tom, že jsem to nevěděla a že lékařka říkala, že to nejde. A pak hlavně že mi to nepřišlo až tak důležité, abych si ještě před porodem víc zapátrala, jak to je. Z toho, co jsem slyšela, dneska by to už být problém neměl, pokud si při příjmu řekneš. Krom toho sestra NADE MNOU nestála a NEORGANIZOVALA přiložení. A co konkrétně Lali dělá, aby "to bylo jak od přírody"? Nu, myslím, že osvěta ohledně časného přiložení dost přispěla k tomu, že maminy vůbec mají možnost mít na sále dítě u sebe (rozuměj - když je nutný dítko přiložit, není možné ho okamžitě odnést a vrátit za pět-šest-deset hodin...), a když už lékaři zjistili, že dítě opravdu během té doby nezemře na podchlazení, pokračují ještě dál a dávají ho mamině ihned po porodu. A pak už záleží jenom na mamině, jestli vyčkává, co jí kdo nařídí udělat (třeba přiložit...), nebo jestli dělá, co cítí (přiloží si mimčo nebo se s ním jenom ňuňá...).

2. Kojení. Tak tady to máš pomotané :o) Po porodu, který dodnes považuju za víceméně vybojovaný, jsem kojila jedna báseň. Po porodu, který jsem si užívala, jsem ty problémy s kojením měla - a to až po půl roce. MMCH u PRVNÍHO dítěte jsem byla CELKOVĚ DALEKO VĚTŠÍ BOJOVNICE. Ať už šlo o nošení mimča v šátku, které ne každý byl ochotný přijmout (dneska mi to jako problém, alespoň v Praze, nepřijde, protože šátkových mamin je tu spousta), ať už šlo s chození s dítkem na místa "dětem nepřístupná" (opět - dneska už mi to jako problém nepřijde...), "boj s rodinou" o kojení (u druhého mimča už byli zvyklí, že je dítko chudák a nemá smysl mě od malička přesvědčovat na šťávičky a kašičky a párečky...), boj s rodinou o kojenecké plávaní ("chudáček malej, vždyť ho v tý ledový vodě utopíš")... :o)

Napadá mě hříšná myšlenka - co když je to naopak? Co když naopak to, že jsem přestala bojovat, pustilo na povrch tu pohodlnější část mého já, která se v případě problémů místo boje jenom pasivně podvolí mínění okolí? ("Problémy s kojením? Dej chudáčkovi hladovýmu sunárek...") :oD

S.