Přidat názor k článku Císařský řez na přání

Nedá mi to a musím ještě jednou reagovat a hlavně povzbudit Kiki. Kiki, Tvůj příběh se tolik podobá tomu mému...taky jsem dítě odkládala, jak jen se dalo (škola-postgraduál-zahraniční pobyt- není kde bydlet-je kde bydlet, ale splácíme úvěr-úvěr splacen, ale jsou výhodné finanční podm. v práci, takže je škoda jít na MD, atd. atd ...to jsou jen některé z výmluv, které jsem používala proti šílenému tlaku okolí). Navíc do 30 let jsem vůbec k dětem žádný vztah neměla a prchala, jen bylo někde nějaké mimčo v dosahu...A to vše navíc znásobeno tím šíleným, sžírajícím strachem z porodu, který mám také odjakživa, už od útlého mládí, snad od dětství. Zkrátka vždycky porod ve mně vzbuzoval nepopsatelnou hrůzu a jediné řešení jsem odjakživa viděla v císařském řezu, kterého jsem se naopak nikdy nebála.Kde se tento blok vzal nevím (navíc v mém případě to není jediná fobie v této oblasti - ale o tom psát nechci), snad to všechno možná má taky kořeny už v porodu mé mamky, který nebyl taky úplně jednoduchý... Po 30 jsem začala pomalu pociťovat mateřské touhy, ale jen velmi zvolna, navíc vše bylo stále tlumeno tím šíleným strachem. Za pár let jsem pocítila, že to mimi opravdu chci a pustili se do snažení s tím, že si ten císařký řez prostě musím zařídit za každou cenu. Po nějaké době se konečně zadařilo a dál už jsem to popisovala v předchozím příspěvku :-) Chci Ti jen napsat svůj názor na některé zdejší reakce:1) Nenech se rozhodit osočováním ze sobeckosti a pochybováním, zda dítě vlastně chceš či ne a zda jsi pro něj vhodná máma a podobnými úvahami. Ten, kdo nikdy nepoznal tento patologický strach z normálního porodu, se většinou nedokáže vcítit do rozpoložení a rozpolcenosti ženy, která cítí, že dítě chce, tlačí ji čas, deptá tlak okolí a zároveň zžírá mnoho nevyjasněných pocitů a otázek. Navíc to, jak se člověk nadšeně vrhá či nevrhá k cizím miminům a dětem vůbec není ukazatelem jeho schopnosti milovat své dítě.Já jsem nikdy na děti moc nebyla, ani dnes cizí děti zrovna nemusím, ale to moje miminečko slaďoučké je pro mě úplný zázrak, úplná modla. Dala bych za něj život, dýchala bych za něj, zkrátka po tom porodu mě zahltil takový příval lásky a citu k tomu děťátku (a je to stále silnějsí a silnější), že se to vůbec nedá vyjádřit. Sama nad tím žasnu (taky jsem o sobě před těhotenstvím pochybovala, zda jsem vůbec vhodná pro mateřství a zda mi tím nepřekonatelným strachem z porodu nedává příroda najevo, že si děti nemám pořizovat) a dokonce mě po porodu chytla touha pořídit si časem (i když asi vzhledem k věku to nevidím moc reálně)ještě jedno mimi.2) Co se týká různých psychologů a psychiatrů - pro získání nějakého toho doporučení k císařskému řezu (zvlášť když jsi už potratila díky strachu z porodu - tato smutná událost Ti určitě bude v případném doporučení taky brána v potaz) by bylo určitě dobré někoho kontaktovat (lépe muže!), i když. jak jsem psala ne všude berou na psychiku zřetel, ale jako vždycky, záleží na koho zrovna narazíš, takže určitě papír od psychiatra či psychologa si sežeň...Nicméně nevěřím, jak tady někteří doporučují, na nějakou terapii a zbavení se strachu z porodu. Sama u sebe vím, že tyhle strachy mají tak hluboké kořeny, že se s tím prostě nedá hnout a nějaká terapie by to nezměnila. Navíc já vůbec nemám k tomuto typu lékařů důvěru (ale to je jen muj osobní názor). Nikdy jsem žádného takového odborníka nevyhledala, ač bych určitě pro ně byla "skvělý" materiál - úzkosti, fobie,parkrát jsem kdysi zažila i záchvat panické poruchy, po dvakráte (vždy po předchozím delším stresovém období)jsem zažila cca půlrok trvající dýchací (dušení) a srdeční (palpitace,arytmie) problémy nervového původu atd. atd. Ale vždycky jsem se z toho nějak vyhrabala sama,bez jakékoliv odborné pomoci. A teď jsem úplně v pohodě, klidná, jak želva, spokojená, šťastná :-)3)Nenech se vyděsit strašením, jaká je císařský řez hrůza. Všechno je otázka psychiky: pokud chceš tímto způsobem rodit, vidíš to jako jediné východisko a zárověň nejbezpečnější způsob příchodu na svět pro Tvé miminko, tak uvidíš, že vše proběhne úplně v pohodě, bez komplikací, pooperační bolesti minimální a během pár dní nebudeš vědět, že Ti řezali břicho a na vše budeš vzpomínat jako na krásný zážitek. Jiná věc je, když někdo chce za každou cenu rodit normálně a císaře se obává a pak se porod zkomplikuje a dojde na akutního císaře.To je pak tělo vyčerpané z normálního neúspěšného porodu, přidají se pocity viny, nezvládnutí porodit své dítě (i když já tyhle pocity absolutně nechápu, ale ženy je takto popisují), lítost, že přišly o ten okamžik zrození děťátka vlastním úsilím (nechápu - hodiny kontrakcí, bolesti, tlačení...brrr) a tyhle všechny pocity pak způsobí, že pooperační bolest vnímají tyto ženy podstatně hůře a veškeré hojení a rekonvalescence je zejména tou psychikou zpomalena. Převážná většina žen, které chtěli rodit plánovaným císařem a rodily tak, si vše pochvalují a zpamatovaly se z toho opravdu velmi rychle. Hlavně, dle mého názoru, je úplně jiné cítit bolest při normálním porodu, kdy se bolest stupňuje, člověk neví, jak dlouho to bude ještě trvat, zda to vůbec vydrží, jak až se to může vystupňovat,co se vše může zkomplikovat a hlavně, jak se daří děťátku, zda se nedusí atd., a v případě, že už dochází ke komplikacím, tak ta strašná bezmoc, že to nezvládám, nedokážu dítě vytlačit, vydržet bolest atd. atd. a na druhou stranu je zcela jiný druh bolesti pooperační bolest rány, kdy vím, že už miminko v pořádku spinká v postýlce, má se fajn a ta bolest rány je taková normální, konstantní, nestupňuje se, ale naopak, jak se bude rána hojit, tak bude bolest menší a menší.Podle mě se tyto bolesti nedají porovnat a zase tu hraje obrovkou roli psychika - pro mě i kvantitativně nepatrná porodní bolest by byla několikanásobně horší než jakkoliv silné pooperační bolesti. Jak už jsem psala výše, pro mě byl plánovaný císař naprosto pohodová záležitost, bolesti mírné, den ze dne menší a po týdnu naprosto žádné. O miminko bych se byla schopna starat od prvního dne, spíš jsem byla vyplašená a nevěděla, co s ním, jak ho chytit, přebalit, atd. + problémy s kojením, takže jsem byla ráda, že ho měly sestřičky a nosily mi ho jen k pokusům o kojení a u sebe jsem ho měla až třetí den. Ale pokud bych někdy ještě rodila, tak bych si klidně o něj řekla už druhý den po operaci a bylo by to určitě bez problémů o mimi pečovat. Opravdu, císařský řez byl pro mě hezký zážitek. A to musím říci, že jsem jinak extrémní srab, z doktorů mám hrůzu, nikdy jsem nebyla v nemocnici, nezažila žádný zákrok, zhruba od 14 do 23 let věku nenavštívila žádného lékaře (síla co :-) - absolvovala jsem vstupní prohlídku při vstupu na gymnázium, na výstupní jsem už nešla a na vstupní prohlídku na vejšce taky ne - címž pádem mě celých pět let na studijním buzerovali, že nemám v indexu razítko, že jsem schopna studia :-)) atd., pak jsem šla až na vstupní prohlídku při nástupu do zaměstnání a pak jsem zase několik let doktory nenavšívila, až te´d po té 30 občas nějakého toho dr. navštívím, když už je to nezbytné :-)... na gyndu jsem poprvé v životě vyrazila taky až po 30 :-) atd. atd., navíc můj práh bolestivosti je opravdu nízký, nevydržím nic, u zubaře mě paní doktorka umrtvuje málem už ve dveřích :-), na gyndě se při vyšetření svíjím jak žížala ... a přes to všechno jsem se na císařký řez ani trochu nebála, těšila jsem se na to, nepřipouštěla si možnost nějakých komplikací (i když jsem o nich samozřejmě věděla, to ano), dokonce bych byla uvítala (což se samozřejmě u nás nedělá), kdyby bylo možno tu operaci přenášet někam na strop na obrazovku, abych to mohla sledovat:-))))) To by mě fakt zajímalo, i když jsem na netu měla prostudované cca 3/4 hodinové video "císařský řez on line", kde je celá operace podrobně předvedena (záběry přímo z operačního pole):-) Snažila jsem se při tom císaři aspoň něco odezírat na stropě v lesklém okraji kolem světla, zda se tam něco z operačního pole nezrcadlí, ale kromě nějakého zkrvaveného cáru buničité vaty, jsem tam nic nerozeznala :-( Vidíš, tak tohle by mě vůbec nevadilo vidět a dokonce by mě to zajímalo, zato když jsem někde v knize viděla třeba jen černobílý (perokresbu) náčrt porodních cest a jejich otevírání v průběhu porodu, zvedal se mi žaludek, začala jsem se klepat a brečet hrůzou... Stačila zmínka o normálním porodu a bylo to totéž. Při takovém strachu bych stejně nedokázala při normálmím porodu spolupracovat, klepala bych se, nemohla dýchat a stejně by to skončilo špatně pro mě i pro dítě. Z Tvého článku mám pocit, že jsi podobný případ, proto vynalož všechny své síly a energii do zajištění si císařského řezu (třeba s i to někde dohodni - nějaké to doporučení, či přímo s nějakým porodníkem, gynekologem ještě před těhotenstvím,ať máš potom klid a nestresuješ se). Uvidíš, že to vyjde,nevzdávej to, nenech se přesvědčit k normálnímu porodu a za jakoukoliv cenu si to někde dohodni. A nenech se odradit případným neúspěchem a vytrvej :-) Já když jsem ukecávala příslušnou odbornou lékařku o to potvrzení, tak její první věta byla: "Ne, ne ne, nic Vám nenapíšu, v žádném případě"... no a cca po hodinové diskusi, kdy postupně měkla a měkla jsem dosáhla toho, že řekla, ať přijdu měsíc před porodem, že mi to pak napíše. Nevěděla jsem, zda mě příště nevyhodí hned mezi dveřmi, ale vytrvala jsem a ten měsíc před porodem se dostavila a už bez nějakého dohadování mi napsala papír. Sice velmi, velmi opatrně psaný (taky s tím pak byly problémy), že asi ani sama nevěřila, že to na to uhraju, ale nakonec se podařilo. Kiki, měj se, moc držím palečky, ať Ti všechno vyjde podle Tvých představ a přeji jen a jen štěstí a krásné zdravé miminko porozené bez problémů plánovaným císařským řezem. Omlouvám se za délku příspěvku, já vždycky napíšu dlouhý, nepřehledný román... to už jiné se mnou nebude :-))