Přidat názor k článku Císařský řez na přání

Já jsem se od puberty porodu taky hrozně bála, myslím, že největší vliv na to měli televizní porody, kdy mi vždycky naskakovala husí kůže a prchala jsem do jiné místnosti s ušima pokud možno ucpanými ... Bylo to hrozné, vždycky se mi po takové scéně udělalo špatně! Bohužel stejně jsem se chovala i později, když už jsem se seznámila s mým manželem a byl to on, kdo mi hodně pomohl, vždycky mě utěšoval a uklidňoval. Dítě jsem odkládala jak jsem mohla - nejdříve škola, potom praxe, bydlení ve vlastním a když pak nebylo proč odkládat bylo mi najednou 32. Zlomilo se to ze dne na den - jednou jsem se probudila a pocítila jsem velkou chuť mít miminko - toho malého tvorečka s velkýma očima, kterého přivedu na svět a dám mu ten velký dar - život. Manžel mě utěšoval, že porod spolu zvládneme, že tam bude taky a nedovolí nikomu aby mi ubližoval. Takže jsem se snažila otěhotnět a byla jsem opravdu šťastná, že se mi to asi po 5 měsících podařilo. A ten strach z porodu najednou začal ustopovat do pozadí - myslela jsem na jiné věci, měla jsem v mysli jenom miminko - nejdříve aby bylo zdravé, pak abych ho donosila, pak aby se hlavně jemu při porodu nic nestalo (toho jsem se bála asi nejvíc na celém porodu po přečtení několika příběhů, kdy miminko u porodu zemřelo). Na porod jsem se dobře připravila - hodně mi pomohlo, že jsem si vybrala porodnice, která sice nebyla nejblíže, ale které jsem důvěřovala, napsala jsem si porodní plán a hlavně jsem se snažila psychicky připravit - dodat si odvahy, že to zvládnu, protože nejsem přece žádná padavka a že jsem toho už hodně dokázala, tak dovedu i porodit milované dítě, ne? Prostě nakonec to nějak šlo, když to konečně začala, tak jsem se už moc těšila, že už to budu mít za sebou a nebudu se muset tím stresovat a že už budu mít miminko u sebe v náručí a ne v bříšku, protože tam je mu už určitě hrozně těsno! Porod sám byl nakonec krásný a mnohem snažší než jsem vídala v televizních hororech, bolelo to tak trochu a hlavně miminko bylo tak krásné, že nic jiného pak už neexistovalo. Hodně na něj vzpomínám a teď se jenom usmívám svým strachům, které byly úplně nepodstatné v porovnání s tím krásným uzlíčkem. Na další porod se skoro těším.

Jen shrnu co jsem svým příspěvkem chtěla říct: v okamžiku kdy jsem OPRAVDU zatoužila po dítěti, tak můj panický strach z porodu začal ustupovat a stal se z něj takový "normální" strach a ten se dá už zvládnout.