Přidat názor k článku Psychologické aspekty bydlení

Gréto,
podle mě jde o to trošku ten prostor vymezit... v obýváku máme hračky a je z něj v podstatě herna. No a co? Přes den si děti hrají na zemi, večer si můžeme my sednout na sedačku a koukat na televizi - v tom nám hračky pod úrovní našeho pohledu nebrání. V knihovně mají (už tři) police na svoje knížky. Myslím, že našim knihám ty dětské nijak nevadí - patří k nám. Obývák je prostě obývácí, je to prostor, který sdílíme s dětmi. ALe třeba z kuchyně neustále lifruju hračky pryč - před večerní pohádkou mi musí děti uklidit všechna autíčka a potvory, co "se" přes den nastěhovali do kuchyně a jídelního koutu. Když nad tím přemýšlím, tak kuchyně (a přilehlá pracovna) jsou místa, kde se nejčastěji ocitneme s návštěvou.
Na rozhraní kuchyně a pracovny je přebalovák a (kdysi kojící) křeslo - protože to je takový střed domu. V pracovně mají děti také svoje pracovní šuplíky - omalovánky, vodovky, modelíny (je tam linoleum)... když nad tím přemýšlím, nepřijde mi to špatný systém - v pracovně se pracuje, v kuchyni vaří a jí a v obýváku se odpočívá (hraje, kouká na televizi, čte)... nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela, ale docela se nám to osvědčilo... děti jsou součástí naší domácnosti. Nedílnou. Nedokážu si představit, že bych měla "sterilní" obývák "jen pro návštěvy"... i když čekám že až udeří období puberty, tak z obýváku zmizí vláčky a leporela - a dětské propriety (pravděpodobně co největší repráky a plakáty naprosto nemožných kapel :-)) se přestěhují do dětského pokoje...

POslední čtyři roky také neustále stěhujeme... ne proto, že by nás to nějak extra bavilo, ale mění se naše potřeby (napřed dva pracující lidé, pak jedno dítě, druhé dítě, děti rostou, mají jiné nároky na prostor...)