Přidat názor k článku Císařský řez na přání

Mila Kiki,

dekuji, ze jsi sebrala odvahu a napsala sem svuj clanek. Jak uz jsi z predchozich prispevku videla, nekteri lide opravdu maji pochopeni. Chci ale, abys take vedela, ze nas se stejnym problemem je vic, ale vetsina se boji se ozvat a uz vubec by to asi takhle verejne nenapsaly. Ja jsem jinak celkem akcni typ, ale taky bych na tohle nemela odvahu.

Chtela bych tu zkopirovat z jednoho sveho mailu, jake pocity mam ja:
Driv jsem nad tim nepremyslela a ani jsem nevedela, ze nejaky problem mam, ale postupem casu zacaly moje kolegyne a kamaradky kolem me tehotnet a ja jsem zjistila, ze misto, abych mela za ne radost, tak je vlastne lituju a vyhybam se jim a nevim, co si s nimi mam povidat. A tak jsem zjistila, ze asi muj vztah k materstvi a vecem s tim spojenym neni takovy jako maji ony.
Nemyslim si, ze by si to kdokoli zavinil nejak sam tim, ze si cte o porodech. Ty informace jsou stejne na kazdem kroku a na kazdem kroku dneska potkas tehotnou, takze by ses tomu stejne nevyhnula. Ja uz o tom premyslim celkem dlouho, protoze jsem clovek, co chce mit v takovych dulezitych vecech jasno predem a nechci se spolehat na nahodu. Dokonce jsem zjistila, ze je to urcity druh fobie a jmenuje se "tokofobie." Vzdycky jsem vedela, ze nejsem moc matersky typ, ale ze bych asi prece jenom nejake dite mit mela, protoze mu muzu predat svoje zivotni zkusenosti a mit z nej radost atd. Navic si myslim, ze je to dobre i pro vztah a v cloveku to treba i muze rozvinout netusene schopnosti. Proste jsem nijak nebyla proti. Ted kdyz se ale blizi cas, ze bych na to mela vazne pomyslet, tak jsem zjistila, ze cela predstava tehotenstvi a porodu je pro me opravdu nocni mura. Nastesti me k tomu ale nikdo nenuti, protoze moje okoli stejne vi, ze se mnou nikdo nic nezmuze:) (jsem pekelne tvrdohlava a zasadne si delam jenom co chci, teda pokud to nikomu neublizuje samozrejme).
V zasade jsem dosla k tomu, ze jsou jenom dve moznosti, jak se s tim poprat. Budto jit k psychologovi a postoupit nejakou terapii a nebo si promluvit s gynekologem a proste mu rict na rovinu, ze jinak nez cisarskym rezem rodit nebudu a ze si to klidne zaplatim. A mit to takhle domluveno jeste nez otehotnis...Ono to tehotenstvi taky neni nic moc, ale to jsem si rikala, ze se snad da jeste snest, nekomu treba ani neni spatne atd. Proste to by jeste slo, ale ten porod si proste nechci ani predstavovat. Ja chapu, ze je to vlastne zazrak a tak podobne...bla, bla...ale me to prijde jako to nejhorsi ponizeni, co bych snad v zivote mohla zazit. A podstupovat to dobrovolne mi prijde opravdu jako masochismus (a jeste si to potom pochvalovat, to mi prijde primo uchylne). Nevim proc, ale ja to citim jako ponizeni.
Chodit k psychologovi jsem zavrhla, protoze se nechci nechat ve 28 letech rozebirat jenom kvuli tomu, ze nechci rodit. Na to mam sama sebe a svoji sveraznou osobnost moc rada a fakt mi to prijde zbytecny. Navic, da se to prece resit tim cisarem, tak proc si od nekoho nechat sahat do mozku, ne?

Jeste k te psychoterapii...ja verim, ze si clovek necha ledasco od psychologu vsugerovat atd....mam s tim vlastni zkusenosti a jsou dost pozitivni. Ale v tomhle by me fakt nepresvedcil, protoze uz jsem definitivne rozhodnuta a jakymkoli proti - argumentum se vlastne v duchu jenom smeju, protoze mi prijdou ubohy a nelogicky. Obzvlast psychologa chlapa bych asi po par vetach, kdyby se mi snazil presvedcit jaky je to vrchol zivota, poslala do prislusnych mist, kde je velka tma. A pak bych se na nej dabelsky zasklebila a navrhla mu, at si strci mandarinku do penisu a uvidime, jaky to bude vrchol:)