Ahojky. Také jsem měla téměř panický strach z porodu. Ale miminko jsem chtěla.Pořád jsem si říkala - někdy ... No a pak najednou jsem zjistila, že je mi 28, a že by se nám také mimi nemuselo hned podařit a že vše chce svůj čas. No a tak jsme se s manžou rozhodli, že mimi zkusíme "uplácat". Můj strach z porodu byl fakt docela veliký. Už před těhotenstvím nakoupila spoustu literatury (především týkající se porodu) a studovala. Čím více jsem toho "nastudovala", tím menší strach jsem měla. Nejvíce se mi osvědčila kniha "Partner u porodu". Snažila jsem se i najít různé knihy o alternativním přístupu k porodu, aromaterapii, bylinkách, .... Otěhotněla jsem. Čím více jsem se těšila na miminko, bříško rostlo, a blížil se porod, tím menší jsem paradoxně měla strach. Objevovaly se u mě týdny, kdy jsem se fakt bála a týdny, které jsem prožila v euforii, že budu mít mimi - porodit zvládly i jiné těhulky, zvládnu to samozřejmě také :-)). Porod jsem měla sice poměrně dlouhý, když už jsem dle mého opravdu nemohla vyžádala jsem si i epidurál - moc mi pomohl nejen od bolesti. Když jsem toho našeho čerstvě narozeného prcíka držela v náručí, ještě od krve, jen zabaleného v plence, endorfiny pracovaly naplno. Nikdy jsem nezažila větší pocit štěstí a euforie, na všechny starosti a strasti jsem rázem zapoměla, porod mi připadal jako hračka. I přes svůj počáteční téměř panický strach z porodu mohu dnes (po jednom již absolvovaném porodu) s klidným srdcem říci, že ta bolest zdaleka není tak hrozná, aby mě odradila od miminka. Takže má rada zní: nastudovat toho co nejvíce, a pak se hlavně moc a moc těšit. Informace a psychyka u mě udělaly opravdu hodně.
Předchozí