Přidat názor k článku Císařský řez na přání

Ahoj Kiki, myslím, že ti dobře rozumím, já měla také obroooovský strach z porodu, opravdu hodně velký. Začalo to už když jsem byla malá holka, kdy jsem tvrdila, že budu nějaké dítě jedině adoptovat, pak to pokračovalo i na střední kdy jsem adopci zavrhla a smiřovala se s tím, že zůstanu prostě bezdětná. Ve 21 letech jsem potkala báječného chlapa, který se za pár let stal mým manželem a já opravdu zatoužila po miminku. Strach z porodu, ale i mateřské touhy - to vše bylo velmi silné. Už jsem si nějak neuměla představit, že bych to mimi nikdy neměla. Povedlo se brzy, a musím říct, že strach z porodu vystřídal velký strach o celé těhotenství, jako jestli to mimi nepotratím. Pár týdnů před termínem opět nastoupili šííílené obavy z porodu, neměla jsem ani tak strach z bolestí, protože ty si stejně člověk nedokáže představit, dokud je neprožívá, spíše z toho, že přeci něco tak velkého jako dítě nedokážu vytlačit nebo že se mi při porodu něco stane (nezadržitelné krvácení, embolie atd.) - no přiznávám, že jsem byla i silně ovlivněna literaturou, kterou jsem hltala místo abych se ji raději vyhýbala. Pak nastal den D, no a abych to moc neprodlužovala - porod se pro mě stal naprosto dokonalým nejkrásnějším, nejštastnějším zážitkem v mém životě, opravdu nepopsatelným, a to nejen proto, že se mi narodila úžasná holčička, ale i proto, že byl naprosto super - bolesti sice silné, nechci ti nic nalhávat, ale opravdu se dají se vydržet, porod byl velmi rychlý, od první bolesti trval 3,5 hodiny a vše šlo jako z učebnice. Neříkám, že je to tak vždy, vím, že jsem měla štěstí na porod, jen jsem chtěla říct, že se možná po porodu budeš smát, jak ten strach byl celé ty roky naprosto ZBYTEČNÝ, alespoň já jsem to tak měla. První, co mě po porodu napadlo bylo - a to je jako všechno? - nemohla jsem prostě uvěřit, že to bylo tak jednoduché a že se mi nic nestalo :-))) Mějte se hezky a přeji hodně štěstí
Petra