Přidat názor k článku Císařský řez na přání

Ahoj, po dítěti sem nějak zvlášť netoužila,ale když sem otěhotněla,začali jsme se s manželem moc těšit. V průběhu těhotenství se začal postupně a plíživě dostavovat strach z porodu,ale tak strašný,že sem se často nemohla ani nadechnout.Strach začal poté,kdy sem se postupně dovídala,jak se u nás rodí,a nebyl z bolesti. Nedokázala sem si třeba představit,že by mě měl někdo cizí oholit,že tam budu ležet s roztaženýma nohama,v cizím prostředí,bezbranná,bezmocná,kolem spousta cizích lidí.Začala sem nenávidět manžela za jeho řeči typu "zvládly to jiné,zvládneš taky, je to přirozené,je to tu miliony let..." Jenže to je ono,ono rodit už není vůbec přirozené a neděje se to tak jako se dělo po celé miliony let.Porod byl pro mě hrozný zážitek,klekla bych si klidně na kolena před personál,aby mi dali epidurál,stranšně sem je prosil."Bylo pozdě".Jako pro ostatní ženy,které tam tehdy rodily,žádná ho nedostala z důvodu že bylo pozdě.Asi sem citlivka,ale porod a procedury kolem něj,pobyt v nemocnici,vyšetřování když sem krvácela, cítila sem se strašně ponížená a jako znášilněná. Absolutní nezájem, to že mi nikdo s ničím nepomohl,neporadil,hluboký nástřih,špatně se hojící jizva,která bolí ještě teď - prostě sem byla psychicky na dně. To všechno způsobilo,že sem pevně rozhodnutá další dítě prostě nemít.Sem hrůzou bez sebe,jen když si na ten zážitek vzpomenu.A o bolest vůbec nejde,i když byla hrozná. Žádné zapomění se nekonalo,i když se o to velmi snažím.Další dítě bych moc chtěla,mateřství je krásné,ale svůj stín nepřekročím.Další dítě nejsem schopná porodit přirozeně. Upřímně,obdivuju všechny ženy,které tvrdí,že to nic není a dá se to přežít.