Přidat názor k článku Císařský řez na přání

Ahoj, kiki klidně si připiš čárku. Mám naprosto stejný nezvladatelný strach. Ač mi je 28 a každý měsíc se odhodlávám k tomu, že další prášek si prostě nevezmu vždycky to dopadne stejně. V poslední době mě partner často přesvědčuje, že už by "byl ten čas" ale mě to prostě nejde. Z mého okolí to nikoho nenapadá podle nich jsem kariéristka tak se ani neptají. ... Pro všechny: mám panickou hrůzu z braní krve, zubaře. Na odstranění pihy jsem se odhodlávala 4 roky. Když mi měl dát doktor injekci s anestézí tak nevěřil svým očím jak jsem se rozklepala. Klepala jsem se celou dobu co jsem na tom stole ležela. Sestřičky mě chlácholily a bylo jim to houby platný, po zákroku kdy jsem vstala ze stolu jsem se složila, další byla operace očí, také pošušňání dopadlo to úplně stejně ještě že tam byla všímavá sestřička neb bych se zřítila rovnou ze schodů, tak tak mě chytila a o tom co jsem prožívala na tom stole radši ani nemluvím. Od malinka jsem od své babičky (která mě vychovávala) neslyšela nic jiného než jak je porod děsná věc a jak by to vůbec nemělo být, to mi také moc nepřidalo. Od té doby co jsme o tom doma začali mluvit se v noci budím spocená ze sna o porodu... fakt zážitek... bojím se bolesti a přitom kolikrát vím, že to bolet nebude (viz. braní krve) a stejně se budím 14 dní předem ) a to podotýkám, že na tu krev musím chodit pravidelně co půlrok od mých 13ti let)co kdyby to přeci jen bolelo... a pak mi některá maminka může říct "co děláš každá to vydržela tak ty musíš taky" skutečně si myslím, že kdo ten strach nepoznal neví o čem tady mluvíme stejně tak jak (snad zatím) my nevíme jaké to je mít dítě. Tak prosím nechte si vyhádření typu ty naděláš. Všem takovým bych přála jednou jedinkrát ten NÁŠ strach prožít. Mateřství zdar