Přidat názor k článku Císařský řez na přání

Ahoj, nezávidím ti tvoje problémy, ale úplně tě chápu. Můj strach z porodu skončil až dva týdny před porodem, kdy mě hospitalizovali, moje dítě mělo tachikardii, já měla o 25 kilo víc, nemohla jsem chodit, spát, špatně jsem dýchala a už mi bylo jedno jak to dopadne, hlavně ať to skončí. Nakonec jsem rodila taky císařem, ale po 20ti hodinách bolestí a půl hodině tlačení na porodním sále, kdy měl doktor skoro celou tu dobu ruku ve mě a snažil se dítě srovnat. To se nepodařilo, takže mě nakonec stejně řízli. Otřesný zážitek. Ani rčení, že bolest se zapomene u mě nějak nefunguje (a nejsem zdaleka jediná)Ten pocit, že se mi trhaj vnitřnosti se zapomenout nedá. Svoje dítě miluju, chtěla jsem ho, ale jedno těhotenství a porod mi úplně stačilo. Kromě toho to pro mě byla naprostá ztráta důstojnosti - Ležíš tam odhalená a do tvých nejintimnějších míst zírá v mém případě pět lidí, kteří čekají, co ztebe vypadne a u hlavy ti tvůj muž (který ti ve čtvrtém měsíci těhotenství předhodil, že jsi z poorodu vysraná, když sis s ním o tom chtěla promluvit - vždyť co na tom je, porodily všechny, jeho matka dvakrát)říká sice, že jsi skvělá, a že ví, že tě to strašně bolí, ale nezapomene ti připomenout, že to dítě to má těžší. V té chvíli nemáš daleko k manželovraždě. Co je opravdu nepříjemné je to pooperační období. Když jsem se probudila z narkozy a nemohla se ani hnout bolestí, chtělo se mi umřít.
Nenech se ovlivnit názory, že tvůj strach je malichernost. Máš na něj právo. A nikdo nemá právo ti psát, že jsi sobec. Je to tvoje volba. Já jsem rozhodnutá si další dítě adoptovat a před nikým to nepotřebuju obhajovat. Měj se a hodně zdaru. Helena