Nevím, jak se budeme chovat my, až budeme staré, nemocné (doufám, že ne opuštěné), ovdovělé a budeme před sebou mít jenom smrt.
Moje dítě důchodci taky oslovují, dokonce mu, ó hrůzo, dávají bonbóny. Když to jde, tak s nimi ráda promluvím, když ne tak ne a když je to opravdu na hraně, jak popisuje článek, tak je ignoruju. Fakt je to nepříjemné, ale vůbec to nemusí být zlá vůle, jen třeba nastupující choroba.
Když si s nějakým neznámým starým člověkem hezky popovídáme, mám pak dobrý pocit, že jsem mu trošku zpříjemnila den. On totiž člověk nikdy neví, jestli od zítřka nestráví zbytek života v bolestech na kapačkách, případně jestli se vůbec probudí.
Předchozí