Naneštěstí si nás vyhlídla vymalovaná důchodkyně v paruce s obrovskými brýlemi a už to začalo: „Chlapečku, jéééžiš, ty jsi tak sladkej!“
Nemám nic proti důchodcům. Obdivuji ty, co studují na univerzitách třetího věku, romanticky mě naladí starý pán a paní, jak se na procházce vedou za ruce, přeji odpočinek babičkám, co se v parku vyhřívají na lavičkách... ALE!!
Dnes byl asi opravdu špatný den. Nevyspalá, s dva a půlletým dítětem, taškou, dětskou motorkou a břichem týden před porodem, jsem se vydala na procházku a nakoupit.
Synek v samoobsluze předváděl oblíbené divadýlko - vztekal se, snažil se vyhazovat věci z regálů, mlátil kolem sebe, házel do košíku čokolády, sušenky a džusy, já je ukládala zase zpátky...Naneštěstí si nás vyhlídla vymalovaná důchodkyně v paruce s obrovskými brýlemi a už to začalo: "Chlapečku, jéééžiš, ty jsi tak sladkej!" Zpozorněla jsem - co může být sladkého na vzteklém dva a půlletém dítěti? Že bych ho ráno omylem posypala cukrem? "Ty mááš kráásnáá očička! Jak hezky pomáháš mamince nakupovat! A co ti maminka za to koupí? Čokoládičku?" takto a podobně ho "motivovala" a syn pokračoval vesele v zlobení. Začala tedy dotazovat mne: "A jak se jmenuje? A kolik mu je? A co se vám narodí? A kope, kope?" Snažila jsem se zvládnout dítě, tašku, motorku, břicho... takže jsem o konverzaci vůbec žádný zájem nejevila.
Paní to nepřekáželo, pokračovala s námi po celém obchodě. "No ty jsi krásný chlapeček! Já bych si tě vzala hned! Ty určitě maminku vůbec nezlobíš!" To jsem se právě snažila syna odtrhnout od regálu s cukrem, kde se snažil vysypat natržený sáček a už už jsem měla na jazyku: "Jooo, paní, nezlobííí, nekouše, klidně si ho vezměte, motorku vám přidám zdarma."
U pokladny si stoupla za nás a hlasitě komentovala obsah mého nákupu, každou jednu položku... ("...šunčička, to si dáš! Maminka si koupila časopis! Jo, cukr máme taky stejný!") povedlo se nám rychle zaplatit a uniknout.
Ano, chápu, že důchodci jsou mnohdy osamělí, chtějí si popovídat, ale někdy to není ve vhodnou chvíli.
Taky - snažím se svoje dítě vychovávat a když syna chválí za to, že vyhazuje věci z regálů... jak asi vychovávali svoje děti oni? Nevychovávali? Anebo před 50 lety nebyly samoobsluhy? Anebo na to již zapomněli?
Dost nepříjemné jsou i přehnané projevy přízně vůči dětem, syna se mnohdy pokouší hladit, dokonce krmit, i když ho s ohledem na jeho bezpečnost učíme, že si od cizích nemá nic brát, nikam s nimi chodit apod. Možná by to vyřešila tabulka na krku dítěte "Martin, 2,5 roku, nekrmit, nehladit" !?!
Když byl ještě miminko v hlubokém kočárku, důchodci dokonce lezli až do boudičky, aby na něj lépe viděli. Jedna paní dokonce odhrnula deku ze spícího mimina, aby se na něj mohla zblízka podívat. Podotýkám, že to všechno byli cizí lidé, u sousedů, známých apod. mi to vůbec nevadí.
Nedávno jsem (bez dítěte) stála na zastávce autobusu a byli tam turisté - mladý pár s batohama, s holčičkou asi 10měsíční, akorát asi začala sama stát, moc pevně se na nožičkách ještě nedržela. Vypadala moc hezky, v šatičkách, kloboučku a sandálkách. Upoutala pozornost důchodkyně, která se k ní přihnala a zařvala na ni: "Udělej dupi, dupi dup!" a názorně těsně před ní zadupala. Dítě se tak polekalo, že udělalo kotrmelec dozadu, vyválelo se v šatičkách v prachu a začalo hodně plakat. Rodiče ji utěšovali, ale paní to vůbec nerozhodilo, ani se neomluvila a vesele pokračovala: "Ta je roztomiloučká! Kolik jí je?" Když už se ptala asi popáté, upozornil ji vedle stojící pán, že to jsou asi cizinci a nerozumí. Důchodkyni to neodradilo, začala ukazovat na prstech 3 roky a hláskovat "Ko-lik? Jí? Je?" anglicky umím, ale v tu chvíli jsem prostě zapomněla ...
Podobné to je i při záchvatech vzteku na veřejnosti - je jasné, že dvouleté dítě problém s projevy své osobnosti někdy má. Ale co "pomůže úplně nejvíc", když kolemstojící začnou hodnotit "fracka" zmítajícího se na zemi, vás jako "nemožnou matku", případně dítěti rovnou straní "a proč mu tu čokoládku nekoupíte, malinkou!"
Jsem schopna i 50 x denně odpovědět na otázku, jak se dítě jmenuje a kolik mu je let, ale když si k vám důchodkyně přisedne na lavičku, rychle přejde na témata, kde bydlíme, kolik platíme hypotéku, jaké mám manželství, vyptává se na anamnézy chorob celé rodiny apod. A to už skutečně s cizími lidmi rozebírat odmítám.
Je mi jasné, že tento článek se více méně mine účinkem, protože pokud Rodinu sledují i důchodci, mají určitě jiné názory, rozhled, zkušenosti anebo co je všechno potřeba k tomu, aby se člověk udržel a neobtěžoval úplně cizí mladé matky a jejich děti přehnanými projevy přízně a svými poučnými, ale mnohdy zcela nepoužitelnými radami a komentáři. Musela jsem však článek napsat, protože nevím, jestli jsem prostě nesnášenlivá anebo - maminky a tatínkové, stává se to i vám ostatním?
----------------------
A jak to dneska dopadlo? Vyšli jsme z obchodu, synek okamžitě zpozoroval obrovskou louži, nechal motorku motorkou a vrhnul se rovnou do ní. Po kolena mokré kalhoty, v teniskách voda, bláto, špinavý jako prasátko, bylo mně jasné, že pádíme domů převlíkat. Než jsem ho stačila pokárat, ozvaly se opodál na lavičce odpočívající dvě důchodkyně: "Jeeje! Šikovný chlapeček! Vodička, viď?" a jedna z nich synovi za jeho "výkon" dokonce zatleskala! Pomóóc!!
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.