Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

Když byly prckovi asi čtyři měsíce, jela jsem s ním sama autem z chalupy. Cestou jsem musela zastavit v jedné vesnici na parkovišti a nakojit ho. Při kojení se malý pokadil až někam za krk, i šupla jsem ho dozadu do auta, že ho přebalím. Začal strašlivě řvát a mrskat sebou i podařilo se mu tekutou stolici rozmatlat po půlce sedačky.No a jak tak řval, též se důkladně pozvracel. A ječel a ječel a ječel. Já jsem se pokoušela nějak zpacifikovat jeho a minimalizovat škody na autě, což byl celkem problém - můj manipulovací prostor byl omezen šířkou dvěří auta. Načež se k autu přes parkoviště přiřítila nějaká místní babička s vnučkou se slovy: "My se jdem podívat na to roztomilé miminko. Miminko dělá bé, viď, Verunko?" Takže jsem pacifikovala a uklízela za čilé konverzace s babičkou, kterou ani nenapadlo, jakým požehnáním by pro mě byl její odchod.

Moje tchýně, paní skoro osmdesátiletá, je taková ta líbací babička. Vždycky, když k nim přijedeme, vrhne se na prcka a už ho ocicmává. Malý už na to reaguje tak, že stojí a má oči v sloup. Před cestou říká: "To zase bude hrůzna, babička mi bude dávat pusy, to nesnáším." S babčou jsme to probírali několikrát, jenže ona si prostě nemůže pomoci.Já s malým soucítím, taky nemám ráda, když na mě někdo sahá (pár výjimek samozřejmě existuje) a už vůbec ne, když na mě někdo sahá za téměř extatického jekotu. No ale co se dá dělat, babička je holt taková.